www.juliuscaesar.unas.cz |
Gaius Julius Caesar:
|
Výběr kapitol:
© Ondřej Franěk, 2008-2012
|
Politické začátky (První kroky, Znovu na Východ, První politické funkce) První
kroky
Nejtradičnějším a nejspolehlivějším způsobem, jak
zahájit za římské republiky kariéru, byl vstup do armády. Byli to
velcí vojevůdci, kteří hýbali dějinami republiky a dosáhli velké
popularity i autority, přičemž obojího bylo potřeba, pokud někdo pomýšlel
na vyšší posty ve státní správě. K tomuto postupu se rozhodl i
Ceasar. Východ ho jistě také přitahoval jako oblast zrodu antické učenosti
a také místo, kde se dá snadno a rychle získat sláva i bohatství.
Dal se tedy roku 81 př.n.l. do služeb východního vojska, kde v
Caesarovi, který v Římě již proslul jako švihák s povoleným
opaskem, brzy rozpoznali schopného diplomata a poslali ho na dvůr římského
spojence, bithýnského krále Nikomeda. Bithýnie bylo maličké,
avšak svou polohou na Bosporu strategicky důležité helénistické království.
Caesar se tam vydal s úkolem zajistit výpomoc v podobě loďstva pro dobývání
Mytiléné, vzpurného města na ostrově Lesbu. O Caesarově pobytu v
Nikomedeji, hlavním městě království, a jeho údajném, až příliš
vřelém vztahu s králem, se pak mezi Římany mluvilo ještě dlouhá léta.
Nicméně, ať byly příčiny jakékoliv, Caesarova mise byla splněna a
k Lesbu vyrazilo loďstvo a v jeho čele plul mladík s povoleným
opaskem.
Julius Caesar dorazil na ostrov právě v čas, aby se
mohl zúčastnit bojů o Mytiléné, přičemž překvapil všechny svojí
statečností a zachránil život několika svých spolubojovníků, za což
mu byla posléze udělena pocta občanské koruny (věnce z dubových větviček).
Ta činila z Caesara nepřehlédnutelnou osobnost, protože kdykoliv
vstoupil například do cirku, kde se pořádaly závody, museli přítomní
povstat a vzdát mu tak čest. Roku 80 diktátor Sulla sice dobrovolně
abdikoval na své funkce a stáhl se do ústraní, ale Caesar zůstal ve východních
provinciích až do roku 78 př.n.l., kdy Sulla (konečně) zemřel
a (jak Caesar doufal) věci se začaly vracet k normálu. Hned, jak vkročil
do Říma, poznal Caesar, že nad městem stále ještě leží temný
mrak Sullovy diktatury. Senát ovládali jeho bývalí přívrženci a
nehodlali na tom nic měnit.
Byli samozřejmě lidé, kteří se považovali za Mariovy
následníky a kteří se s daným stavem věcí nehodlali spokojit. Již
roku 77 došlo k povstání, vedené jedním z konzulů, jistým Lepidem.
Ten naverboval z dobrovolníků a otroků vojsko a vytáhl na Řím,
aby odstranil konzervativce z povrchu zemského. Do vzpoury se zapojilo i
mnoho mladých aristokratů, ale Caesar se odmítl přidat, neboť mu bylo
jasné, že tažení nemá šanci na úspěch. Lepidus byl skutečně
nedaleko Říma poražen a uprchl na Sardinii, kde zanedlouho zemřel.
Julius Caesar byl prozíravější. Rozhodně se nehodlal
vzdát svých populárovských ideí, ale odmítl jakékoliv revoluční
jednání. Pomalu si začal budovat politické konexe tím, že pořádal
velkolepé večírky a hostil významné politické činitele. Když se cítil
připravený, podnikl první krok proti Sullovskému bloku: Zažaloval
postupně dva Sullovy přívržence, Dolabellu (bývalého správce
Makedonie) a Antonia Hybridu z vyděračství a korupce. Proti mocným
konzervativcům neměl velké šance, a sám to zřejmě předpokládal.
První ze jmenovaných byl zproštěn obžaloby a druhý proces se ani
nekonal. Caesar si však získal dobré jméno jako řečník a populár,
který ovšem bojuje za svou věc legálními prostředky. Jeho samotného
to však neuspokojilo. Opustil roku 76 Řím a opět se vydal do východních
provincií.
Nejdříve zamířil na ostrov Rhodos, kde sídlila vyhlášená
řečnická škola. Nedostal se tam ovšem bez potíží; když byl již
blízko cíle, přepadli jeho loď piráti, kterými se to v té době na
moři jen hemžilo, a Caesara zajali. Věrni tradicím svého povolání
začali vyžadovat výkupné 20 talentů zlata. Caesar to vzal jako urážku.
Sám se cenil na nejméně 50 talentů zlata a také to banditům na
rovinu řekl. (Platit výkupné za zajaté římské občany muselo město,
v jehož blízkosti k zajetí došlo, takže Caesarovi bylo celkem jedno,
kolik za něj kdo zaplatí.) Piráti jen pokrčili rameny a souhlasili.
Než tedy došlo k Caesarovu vyplacení, trávil si tento dlouhou chvíli
s hovory s bandity a slíbil jim, že až ho propustí, nechá je všechny
pochytat a ukřižovat. Piráti, kteří netušili, že Caesar nežertuje,
sebrali výkupné a řádně svůj zisk zapili. Buď se už neprobudili vůbec
nebo poznali, že co Caesar slíbí, to také splní. Majetek pirátů
(mezi jinými i výkupné 50 talentů zlata) si Caesar přivlastnil jako válečnou
kořist.
Konečně se pak Caesar dostal na Rhodos, ale zůstal tam
jen několik týdnů, načež vyrazil do Malé Asie, aby se zúčastnil
další války proti Mithridatovi (viz předchozí kapitolu), který
si nedal pokoj a opět vtrhl do Bithýnie (jejíž král, taktéž již zmíněný
Nikomedés, zemřel a odkázal své království Římu). Bylo proti němu
vysláno vojsko, vedené konzulem Lukullem, schopným aristokratem, který
později proslul svým okázalým životem. Caesar se k armádě připojil
s malým vojskem naverbovaným z vlastních prostředků a opět potvrdil
své všestranné vojevůdcovské nadání. Nicméně z tohoto dobrodružství
byl Julius Caesar vyrušen zprávou, že byl jmenován do sboru
pontifiků, římských kněží. Tato funkce nebyla z mocenského
hlediska příliš významná, ale přinášela Caesarově osobě další
prestiž a úctyhodnost a hlavně neomezovala budoucí politickou kariéru
svého nositele.
Caesar zužitkoval svou relativní známost a popularitu
ve volbách na rok 72 př.n.l. a stal se vojenským tribunem. Neznámo
proč se ale již v létě tohoto roku úřadu vzdal a stáhl se do ústraní.
Jestliže nebyl vidět v životě veřejném, plně si to vynahrazoval na
večercích římské smetánky. Zatímco si Caesar takto užíval rozkoší
života (ale zároveň s tím pěstoval důležité politické konexe), přehnala
se po Itálii sem a tam bouře povstanuvších otroků vedených
Spartakem z Thrákie. Toto slavné povstání potlačil až s vypětím
všech sil Marcus Licinius Crassus (s předzdívkou Dives - Boháč)
roku 71, ale slávu vítězství mu (navzdory efektní podívané tvořené
šesti tisíci ukřižovanými otroky na via Appia) vyfoukl jistý Gnaeus
Pompeius (s předzdívkou Magnus - Veliký) tím, že bez námahy
pobil asi pět tisíc uprchlíků a pak se v senátu naparoval jako
hrdina. Oba vojevůdcové, kteří se už od dob Sullových z celého
srdce nenáviděli a málem si vjeli do vlasů a zahájili tak další občanskou
válku, se nakonec spokojili s hodností konzula na rok 70.
Caesar to vše sledoval pěkně z povzdálí a dále
"odpočíval" až do roku 69, kdy úspěšně kandidoval na post
kvestora - finančního úředníka - pro následují rok. Za jeho
působiště mu byla určena provincie Baetica ve Španělsku, dosud
neklidná a správně složitá oblast. Caesar svůj úkol zvládal úspěšně,
přinejmenším tedy bez nějakých znatelných potíží. Právě v té
době také zemřela jeho teta Julia, manželka slavného Gaia Maria.
Caesar, který se již vrátil do Říma, přednesl nad jejím hrobem odvážný
projev, ve kterém opěvoval nejen zemřelou, ale i jejího manžela, což
se pochopitelně dotklo vládnoucí kliky konzervativců. Ještě toho
roku ho postihla soukromá tragédie, když zemřela jeho žena
Cornelia. Caesar netruchlil dlouho a pojal za choť Pompeiu,
vnučku samotného Sully. Roku 67 pak úspěšně zažádal o vstup do
římského senátu a rozšířil tak své jméno o další titul. A
hned své nové funkce využil ke svým zájmům - inicioval vytvoření a
schválení zákona, podle kterého měly být záznamy o jednáních v
senátu veřejně vyvěšovány na Foru Romanu, aby se každý mohl přesvědčit,
jak který senátor hlasuje.
Dalším Caesarovým krokem v politice byla hodnost aedila,
městského správce, kterou zastával roku 65 př.n.l. Jako muž zodpovědný
za pořádek na veřejných prostranstvích nechal jednoho dne ve městě
znovu vztyčit sochy "prokletého" Gaia Maria, čímž vyvolal
další vlnu pobouření mezi svými politickými odpůrci. Nicméně
nakonec se mu podařilo tyto změny uhájit. Svou popularitu mezi lidem si
pak ještě zvýšil organizací velkolepých her, při kterých
vystoupilo 320 gladiátorských dvojic. Jeho megalomanské projekty mu ale
přinesly strašlivé dluhy. V té chvíli Caesara podržel nad vodou výše
zmíněný M.L. Crassus, který se stal jeho spojencem, či spíše ochráncem,
v politickém kolbišti, ačkoliv sám rozhodně k populárům nepatřil.
Ani on však nehodlal otevřít Caesarovi neomezené konto. Caesar to věděl
a hledal způsob, jak vyřešit tíživou situaci, ve které se vinou svého
okázalého života ocitl. Příležitost mu doslova padla k nohám - roku
63 se uvolnil smrtí svého zastánce úřad pontifika maxima, morálně
nejprestižnější římská doživotní hodnost. Caesar se rozhodl
vsadit vše na jedinou kartu a zapsal se na kandidátku. Ačkoliv se zdálo
téměř nemožné, aby se tento hýřivý mladý muž, proslulý svými
milostnými aférami, stal přes noc nejvyšším veleknězem, Caesar
zmobilizoval všechny své věřitele, půjčil si, kde co mohl a neuvěřitelně
bezostyšně začal v masovém měřítku podplácet voliče. V den voleb
se rozloučil se svojí matkou slovy: "Matko, dnes uvidíš svého
syna jako velekněze, nebo jako vyhnance." Sázka do loterie však
Caesarovi vyšla, volby vyhrál a spolu s úřadem obdržel krásný dům
a slušný roční důchod, takže měl na dohlednou dobu s penězi vystaráno.
Tento rok se stal ovšem památným díky jiné události,
která je známa jako Catilinovo spiknutí. Catilina byl sice
aristokrat, ale podobně jako mnoho jeho současníků zabředl do obrovských
dluhů a teď hledal cestu ven. Poté, co neúspěšně kandidoval na post
konzula, si zvolil cestu revoluce. Shromáždil kolem sebe množství
zoufalců a vypracoval podrobný plán, jak zatočit s římským senátem.
K jeho smůle se ale o všem dozvěděl stávající konzul Marcus Tullius
Cicero, slavný řečník a konzervativně-liberální politik. Jak k tomu
došlo, není jisté, ale pravděpodobně v tom měl prsty Crassus, který
měl úzké finanční vazby na mnoho Catilinových přpívrženců. Ať
tomu bylo jakkoliv, Cicero pronesl v senátu postupně čtyři slavné řeči
proti Catilinovi, v nichž odhalil spiknutí proti republice a navrhl rázná
opatření, jak se s ním vypořádat. Catilina uprchl z Říma, sestavil
ze svých přívrženců, otroků a sedláků vojsko a následujícího
roku zahynul v bitvě s římskými legiemi. Jeho spojenci byli pochytáni,
zavřeni a později popraveni. Ačkoliv bylo toto povstání poměrně nevýznamné,
ukázalo znovu Římanům, kam až může vést touha po moci.
Ani následující rok neuběhl pro Caesara bez vzrušení.
Během slavnosti Dobré bohyně, které se konala v domě pontifika maxima
(neboli Caesara) a které se směly účastnit výhradně ženy, byl v
rezidenci objeven mladík jménem Publius Clodius převléknutý za
ženu. Obřad musel být ukončen, Clodius byl chycen a postaven před
soud. Přestože se nikdy nikdo nedozvěděl, proč se na slavnost vetřel,
všeobecně se předpokládalo, že se pokoušel svést Caesarovu Manželku,
Popeiu. A zatímco se byl Clodius navzdory vynikající obžalobě vedené
Hortensiem zbaven obvinění z rouhání, a to poté, co zcela bezostyšně
podplatil většinu soudců, Caesar vyřešil svůj soukromý problém tím,
že se s Pompeiou rozvedl. Odůvodnil to tím, že "Na manželce
Caesara nesmí ulpět žádné podezření." Potom se Caesar už jen
vesele připravoval na úřad praetora, který měl zastávat roku 61 v
Hispánii. Jeho výkonem se mu otevřela cesta ke konzulskému úřadu.
Byla to jedinečná šance, jak se konečně dostat mezi vládnoucí
elitu. A Caesar ji nehodlal promarnit.
Následuje kapitola Caesar konzulem |