www.juliuscaesar.unas.cz

Gaius Julius Caesar:
Zrádce, nebo mesiáš?

  • Hlavní strana
  • Výběr kapitol:
  • Caesarova rodina
  • 1. občanská válka
  • Politické začátky
  • Caesar konzulem
  • Caesarovy legie
  • Válka galská
  • Konec triumvirátu
  • Rubicon
  • Černý den republiky
  • Caesarův čtyřnásobný triumf
  • Smrt
  • Epilog
  • Další texty, citáty a zajímavosti
  • Caesarovy bitvy
  • Návštěvní kniha

    Odkazy a literatura

    © Ondřej Franěk, 2008-2012
    ondrej-franek@email.cz

    Politické začátky
    (81-62 př.n.l.)

    (První kroky, Znovu na Východ, První politické funkce)

    První kroky

    Nejtradičnějším a nejspolehlivějším způsobem, jak zahájit za římské republiky kariéru, byl vstup do armády. Byli to velcí vojevůdci, kteří hýbali dějinami republiky a dosáhli velké popularity i autority, přičemž obojího bylo potřeba, pokud někdo pomýšlel na vyšší posty ve státní správě. K tomuto postupu se rozhodl i Ceasar. Východ ho jistě také přitahoval jako oblast zrodu antické učenosti a také místo, kde se dá snadno a rychle získat sláva i bohatství. Dal se tedy roku 81 př.n.l. do služeb východního vojska, kde v Caesarovi, který v Římě již proslul jako švihák s povoleným opaskem, brzy rozpoznali schopného diplomata a poslali ho na dvůr římského spojence, bithýnského krále Nikomeda. Bithýnie bylo maličké, avšak svou polohou na Bosporu strategicky důležité helénistické království. Caesar se tam vydal s úkolem zajistit výpomoc v podobě loďstva pro dobývání Mytiléné, vzpurného města na ostrově Lesbu. O Caesarově pobytu v Nikomedeji, hlavním městě království, a jeho údajném, až příliš vřelém vztahu s králem, se pak mezi Římany mluvilo ještě dlouhá léta. Nicméně, ať byly příčiny jakékoliv, Caesarova mise byla splněna a k Lesbu vyrazilo loďstvo a v jeho čele plul mladík s povoleným opaskem.

    Julius Caesar dorazil na ostrov právě v čas, aby se mohl zúčastnit bojů o Mytiléné, přičemž překvapil všechny svojí statečností a zachránil život několika svých spolubojovníků, za což mu byla posléze udělena pocta občanské koruny (věnce z dubových větviček). Ta činila z Caesara nepřehlédnutelnou osobnost, protože kdykoliv vstoupil například do cirku, kde se pořádaly závody, museli přítomní povstat a vzdát mu tak čest. Roku 80 diktátor Sulla sice dobrovolně abdikoval na své funkce a stáhl se do ústraní, ale Caesar zůstal ve východních provinciích až do roku 78 př.n.l., kdy Sulla (konečně) zemřel a (jak Caesar doufal) věci se začaly vracet k normálu. Hned, jak vkročil do Říma, poznal Caesar, že nad městem stále ještě leží temný mrak Sullovy diktatury. Senát ovládali jeho bývalí přívrženci a nehodlali na tom nic měnit.

    Byli samozřejmě lidé, kteří se považovali za Mariovy následníky a kteří se s daným stavem věcí nehodlali spokojit. Již roku 77 došlo k povstání, vedené jedním z konzulů, jistým Lepidem. Ten naverboval z dobrovolníků a otroků vojsko a vytáhl na  Řím, aby odstranil konzervativce z povrchu zemského. Do vzpoury se zapojilo i mnoho mladých aristokratů, ale Caesar se odmítl přidat, neboť mu bylo jasné, že tažení nemá šanci na úspěch. Lepidus byl skutečně nedaleko Říma poražen a uprchl na Sardinii, kde zanedlouho zemřel.

    Julius Caesar byl prozíravější. Rozhodně se nehodlal vzdát svých populárovských ideí, ale odmítl jakékoliv revoluční jednání. Pomalu si začal budovat politické konexe tím, že pořádal velkolepé večírky a hostil významné politické činitele. Když se cítil připravený, podnikl první krok proti Sullovskému bloku: Zažaloval postupně dva Sullovy přívržence, Dolabellu (bývalého správce Makedonie) a Antonia Hybridu z vyděračství a korupce. Proti mocným konzervativcům neměl velké šance, a sám to zřejmě předpokládal. První ze jmenovaných byl zproštěn obžaloby a druhý proces se ani nekonal. Caesar si však získal dobré jméno jako řečník a populár, který ovšem bojuje za svou věc legálními prostředky. Jeho samotného to však neuspokojilo. Opustil roku 76 Řím a opět se vydal do východních provincií.

    Znovu na Východ

    Nejdříve zamířil na ostrov Rhodos, kde sídlila vyhlášená řečnická škola. Nedostal se tam ovšem bez potíží; když byl již blízko cíle, přepadli jeho loď piráti, kterými se to v té době na moři jen hemžilo, a Caesara zajali. Věrni tradicím svého povolání začali vyžadovat výkupné 20 talentů zlata. Caesar to vzal jako urážku. Sám se cenil na nejméně 50 talentů zlata a také to banditům na rovinu řekl. (Platit výkupné za zajaté římské občany muselo město, v jehož blízkosti k zajetí došlo, takže Caesarovi bylo celkem jedno, kolik za něj kdo zaplatí.) Piráti jen pokrčili rameny a souhlasili.  Než tedy došlo k Caesarovu vyplacení, trávil si tento dlouhou chvíli s hovory s bandity a slíbil jim, že až ho propustí, nechá je všechny pochytat a ukřižovat. Piráti, kteří netušili, že Caesar nežertuje, sebrali výkupné a řádně svůj zisk zapili. Buď se už neprobudili vůbec nebo poznali, že co Caesar slíbí, to také splní. Majetek pirátů (mezi jinými i výkupné 50 talentů zlata) si Caesar přivlastnil jako válečnou kořist.

    Konečně se pak Caesar dostal na Rhodos, ale zůstal tam jen několik týdnů, načež vyrazil do Malé Asie, aby se zúčastnil další války proti Mithridatovi (viz předchozí kapitolu), který si nedal pokoj a opět vtrhl do Bithýnie (jejíž král, taktéž již zmíněný Nikomedés, zemřel a odkázal své království Římu). Bylo proti němu vysláno vojsko, vedené konzulem Lukullem, schopným aristokratem, který později proslul svým okázalým životem. Caesar se k armádě připojil s malým vojskem naverbovaným z vlastních prostředků a opět potvrdil své všestranné vojevůdcovské nadání. Nicméně z tohoto dobrodružství byl Julius Caesar vyrušen zprávou, že byl jmenován do sboru pontifiků, římských kněží. Tato funkce nebyla z mocenského hlediska příliš významná, ale přinášela Caesarově osobě další prestiž a úctyhodnost a hlavně neomezovala budoucí politickou kariéru svého nositele.

    První politické funkce

    Caesar zužitkoval svou relativní známost a popularitu ve volbách na rok 72 př.n.l. a stal se vojenským tribunem. Neznámo proč se ale již v létě tohoto roku úřadu vzdal a stáhl se do ústraní. Jestliže nebyl vidět v životě veřejném, plně si to vynahrazoval na večercích římské smetánky. Zatímco si Caesar takto užíval rozkoší života (ale zároveň s tím pěstoval důležité politické konexe), přehnala se po Itálii sem a tam bouře povstanuvších otroků vedených Spartakem z Thrákie. Toto slavné povstání potlačil až s vypětím všech sil Marcus Licinius Crassus (s předzdívkou Dives - Boháč) roku 71, ale slávu vítězství mu (navzdory efektní podívané tvořené šesti tisíci ukřižovanými otroky na via Appia) vyfoukl jistý Gnaeus Pompeius (s předzdívkou Magnus - Veliký) tím, že bez námahy pobil asi pět tisíc uprchlíků a pak se v senátu naparoval jako hrdina. Oba vojevůdcové, kteří se už od dob Sullových z celého srdce nenáviděli a málem si vjeli do vlasů a zahájili tak další občanskou válku, se nakonec spokojili s hodností konzula na rok 70.

    Caesar to vše sledoval pěkně z povzdálí a dále "odpočíval" až do roku 69, kdy úspěšně kandidoval na post kvestora - finančního úředníka - pro následují rok. Za jeho působiště mu byla určena provincie Baetica ve Španělsku, dosud neklidná a správně složitá oblast. Caesar svůj úkol zvládal úspěšně, přinejmenším tedy bez nějakých znatelných potíží. Právě v té době také zemřela jeho teta Julia, manželka slavného Gaia Maria. Caesar, který se již vrátil do Říma, přednesl nad jejím hrobem odvážný projev, ve kterém opěvoval nejen zemřelou, ale i jejího manžela, což se pochopitelně dotklo vládnoucí kliky konzervativců. Ještě toho roku ho postihla soukromá tragédie, když zemřela jeho žena Cornelia. Caesar netruchlil dlouho a pojal za choť Pompeiu, vnučku samotného Sully. Roku 67 pak úspěšně zažádal o vstup do římského senátu a rozšířil tak své jméno o další titul. A hned své nové funkce využil ke svým zájmům - inicioval vytvoření a schválení zákona, podle kterého měly být záznamy o jednáních v senátu veřejně vyvěšovány na Foru Romanu, aby se každý mohl přesvědčit, jak který senátor hlasuje.

    Dalším Caesarovým krokem v politice byla hodnost aedila, městského správce, kterou zastával roku 65 př.n.l. Jako muž zodpovědný za pořádek na veřejných prostranstvích nechal jednoho dne ve městě znovu vztyčit sochy "prokletého" Gaia Maria, čímž vyvolal další vlnu pobouření mezi svými politickými odpůrci. Nicméně nakonec se mu podařilo tyto změny uhájit. Svou popularitu mezi lidem si pak ještě zvýšil organizací velkolepých her, při kterých vystoupilo 320 gladiátorských dvojic. Jeho megalomanské projekty mu ale přinesly strašlivé dluhy. V té chvíli Caesara podržel nad vodou výše zmíněný M.L. Crassus, který se stal jeho spojencem, či spíše ochráncem, v politickém kolbišti, ačkoliv sám rozhodně k populárům nepatřil. Ani on však nehodlal otevřít Caesarovi neomezené konto. Caesar to věděl a hledal způsob, jak vyřešit tíživou situaci, ve které se vinou svého okázalého života ocitl. Příležitost mu doslova padla k nohám - roku 63 se uvolnil smrtí svého zastánce úřad pontifika maxima, morálně nejprestižnější římská doživotní hodnost. Caesar se rozhodl vsadit vše na jedinou kartu a zapsal se na kandidátku. Ačkoliv se zdálo téměř nemožné, aby se tento hýřivý mladý muž, proslulý svými milostnými aférami, stal přes noc nejvyšším veleknězem, Caesar zmobilizoval všechny své věřitele, půjčil si, kde co mohl a neuvěřitelně bezostyšně začal v masovém měřítku podplácet voliče. V den voleb se rozloučil se svojí matkou slovy: "Matko, dnes uvidíš svého syna jako velekněze, nebo jako vyhnance." Sázka do loterie však Caesarovi vyšla, volby vyhrál a spolu s úřadem obdržel krásný dům a slušný roční důchod, takže měl na dohlednou dobu s penězi vystaráno.

    Tento rok se stal ovšem památným díky jiné události, která je známa jako Catilinovo spiknutí. Catilina byl sice aristokrat, ale podobně jako mnoho jeho současníků zabředl do obrovských dluhů a teď hledal cestu ven. Poté, co neúspěšně kandidoval na post konzula, si zvolil cestu revoluce. Shromáždil kolem sebe množství zoufalců a vypracoval podrobný plán, jak zatočit s římským senátem. K jeho smůle se ale o všem dozvěděl stávající konzul Marcus Tullius Cicero, slavný řečník a konzervativně-liberální politik. Jak k tomu došlo, není jisté, ale pravděpodobně v tom měl prsty Crassus, který měl úzké finanční vazby na mnoho Catilinových přpívrženců. Ať tomu bylo jakkoliv, Cicero pronesl v senátu postupně čtyři slavné řeči proti Catilinovi, v nichž odhalil spiknutí proti republice a navrhl rázná opatření, jak se s ním vypořádat. Catilina uprchl z Říma, sestavil ze svých přívrženců, otroků a sedláků vojsko a následujícího roku zahynul v bitvě s římskými legiemi. Jeho spojenci byli pochytáni, zavřeni a později popraveni. Ačkoliv bylo toto povstání poměrně nevýznamné, ukázalo znovu Římanům, kam až může vést touha po moci.

    Ani následující rok neuběhl pro Caesara bez vzrušení. Během slavnosti Dobré bohyně, které se konala v domě pontifika maxima (neboli Caesara) a které se směly účastnit výhradně ženy, byl v rezidenci objeven mladík jménem Publius Clodius převléknutý za ženu. Obřad musel být ukončen, Clodius byl chycen a postaven před soud. Přestože se nikdy nikdo nedozvěděl, proč se na slavnost vetřel, všeobecně se předpokládalo, že se pokoušel svést Caesarovu Manželku, Popeiu. A zatímco se byl Clodius navzdory vynikající obžalobě vedené Hortensiem zbaven obvinění z rouhání, a to poté, co zcela bezostyšně podplatil většinu soudců, Caesar vyřešil svůj soukromý problém tím, že se s Pompeiou rozvedl. Odůvodnil to tím, že "Na manželce Caesara nesmí ulpět žádné podezření." Potom se Caesar už jen vesele připravoval na úřad praetora, který měl zastávat roku 61 v Hispánii. Jeho výkonem se mu otevřela cesta ke konzulskému úřadu. Byla to jedinečná šance, jak se konečně dostat mezi vládnoucí elitu. A Caesar ji nehodlal promarnit.

    Následuje kapitola Caesar konzulem