www.juliuscaesar.unas.cz

Gaius Julius Caesar:
Zrádce, nebo mesiáš?

  • Hlavní strana
  • Výběr kapitol:
  • Caesarova rodina
  • 1. občanská válka
  • Politické začátky
  • Caesar konzulem
  • Caesarovy legie
  • Válka galská
  • Konec triumvirátu
  • Rubicon
  • Černý den republiky
  • Caesarův čtyřnásobný triumf
  • Smrt
  • Epilog
  • Další texty, citáty a zajímavosti
  • Caesarovy bitvy
  • Návštěvní kniha

    Odkazy a literatura

    © Ondřej Franěk, 2008-2012
    ondrej-franek@email.cz

    1. občanská válka
    (133-81 př.n.l.)

    (Vznik impéria a ekonomická krize, Bratři Gracchové, Gaius Marius, Zahraniční politika, Válka!, Diktátor na neomezenou dobu)

    Vznik impéria a ekonomická krize

    V době, kdy Caesar vstupoval na politické kolbiště, nebyl už Řím zdaleka tím malým městem chudých zemědělců jako o dvě století dříve. Léta, během nichž vedla republika téměř neustálé války proti svým sousedům ve všech světových stranách, rozšířily její území nejen na celý Apeninský poloostrov, ale mnohem dál. Konfliktem, který k tomuto rozmachu přispěl nejvíce, byly takzvané punské války. Byly celkem tři a protivníka Říma v nich představovalo město Kartágo, ležící v dnešním Tunisu. Po jejich skončení (146 př.n.l.) vládlo Věčné město celé Itálii, Sicílii, Korsice, Sardinii, většině Hispánie a části severní Afriky. O několik desetiletí později rozsekali Římané slavnou makedonskou falangu a obsadili Řecko. Vliv Říma ale sahal mnohem dál, přes Numidii (Severní Afrika), Malou Asii a Sýrii až do Egypta. To dokládá třeba fakt, že vládce pergamského království, ležícího v západní části Malé Asie, Attalos III., odkázal ve své závěti roku 133 př.n.l. své království právě římské republice. Jenže Římané vlastně nikdy netoužili vybudovat skutečné impérium; když vedli války, dávali si vždy záležet na tom, aby oni byli ti, kteří se bránili, nebo aby to alespoň tak vypadalo. Obrovské území ovládané republikou byl tak vlastně pouhý "vedlejší produkt" agresivně-obranné politiky, což samozřejmě neznamená, že by toho Římané nedokázali využít ve svůj prospěch. Problém římské republiky byl v tom, že její instituce nebyly na něco takového připraveny. Výsledkem byl obrovský zmatek právě v provinciích (provincie byla území dobytá během válek), kde se pro římské podnikatele otevřely nekonečné možnosti k vysávání obyvatel. Byli to soukromníci (publikáni), kterým bylo římským senátem pronajímáno právo vybírat daně (od roku 218 platil zákon, který zakazoval senátorům zabývat se obchodem, ale nebylo příliš těžké ho obejít). A dokonce i správcové provincií, které jmenovala státní moc, si počínali tak zvrhle, že se Římané brzy stali nejnenáviděnějším národem na světě.

    Z bojovné vlčice se stalo monstrum se stem hlav a tisícem žaludků. Zatímco však část římského obyvatelstva bohatla, pro zemědělce, tradiční páteř římské společnosti i ekonomiky, nastaly zlé časy. Nově se totiž otevřely trhy z bohatých helénistických zemí, které umožňovaly dovážet potraviny velmi levně, a tak museli i italští rolníci s cenou dolů, aby si zachovali konkurenceschopnost. S dobyvačnými válkami navíc proudily do Říma tisíce otroků, kteří brzy našli své pány v bohatých velkostatkářích. Vydržování otroka nestálo téměř nic, byl to pro většinu Římanů "mluvící nástroj", věc, která se měla opotřebovat a zahodit. Je proto pochopitelné, že obilí, které se na velkostatcích - latifundiích - vypěstovalo otrockou prací, bylo mnohem levnější, než obilí, ze kterého musel zemědělec - soukromník - nasytit sebe i svou rodinu. Není divu, že rolníci, kteří tak museli čelit dvěma zlům, začínali chudnout více a více. Mnozí prostě zkrachovali, zadlužili se a museli svůj dům i půdu prodat. A co zbývalo zemědělci bez půdy, než se sebrat a odejít tam, kde mohl dostat práci, tedy odejít do Říma? Tak se v hlavním městě republiky začala rozrůstat vrstva nejchudších lidí bez půdy, vrstva zvaná proletarii, která byla nejnáchylnější k ekonomickým výkyvům, a také k demagogii. Tato změna se stala základem toho, co se nazývá krize římské republiky.

    Bratři Gracchové

    V předchozím odstavci jsem zmínil pojem demagog, slovo sice pocházející z řečtiny, nicméně plně vystihující některé postavy, které se ve druhé polovině 2. století př.n.l. na politické scéně Říma objevily. Jistě vám nejsou neznámé, mluvím totiž o rodině bratří Gracchů. Starší ze dvou sourozenců, Tiberius Sempromius Gacchus, se stal roku 133 př.n.l. tribunem lidu a podařilo se mu (poté, co sesadil svého kolegu, který proti návrhu vyslovil veto) prosadit zákon, podle kterého nesměl nikdo vlastnit pozemek o rozloze větší než 500 jiter pro sebe a po 250 jitrech pro dva syny. Přebytečná půda měla být od majitelů odkoupena (za státní peníze) a spravedlivě rozdělena mezi římskou chudinu po 30 jitrech. Zákon vypadá krásně, jenomže byl něčím takovým, jako když si člověk při chřipce srazí léky horečku, ale nemocný zůstane. Rozdělování půdy nemohlo změnit  ekonomické vazby a jejich přirozený vývoj. Přesto však Gracchus zřídil tříčlennou komisi, která měla na rozdělování majetku dohlédnout, a sám se jmenoval do jejího čela; za kolegy mu byli jeho bratr Gaius a tchán Appius Claudius. K finančnímu krytí celé akce se rozhodl využít poklad pergamského krále, který (jak jste si jistě přečetli výše) odkázal své království právě roku 133 římskému lidu.

    Ačkoliv to senát, sestávající většinou právě z boháčů a velkostatkářů, neviděl rád, dala se komise do práce. Tiberiovo funkční období se ale již chýlilo ke konci, a on se proto rozhodl, že bude kandidovat na post tribuna i další rok, což bylo ovšem nezákonné. Zároveň ve svých projevech rozdmýchával nepokoje mezi chudinou, až se senát rozhodl, že je třeba jeho ústa umlčet. Vyhlásil výjimečný stav formulí "Konzulové nechť hledí, aby republika neutrpěla škody!". Došlo k bitce, které se účastnila i řada senátorů a během níž byl Tiberius Gracchus zabit. Jeho tělo bylo hozeno do Tiberu. Projekt, který započal, ale pokračoval dále, a to až do roku 129, kdy došlo k nepokojům při zabavování půdy italickým spojencům. Publius Cornelius Scipio Aemilianius, adoptivní syn slavného "Africana", podal návrh zákona, který činnost komise pro rozdělování půdy rušil. Návrh byl senátem přijat, Scipio byl dalšího dne ráno nalezen zavražděn. Že měli v jeho smrti prsty populárové, tedy "přátelé lidu", je téměř jisté.

    To, že senát již dávno není zhmotněním vůle lidu, že starobylá formule "Senatus populusque Romanus" - "Senát a národ římský" je dávno pasé, se tak ukázalo v plné nahotě. Nicméně trvalo devět let, než došlo k dalším událostem, za kterými stojí Tiberiův mladší bratr Gaius Sempromius Gracchus. Tento boháč, v jehož domě sloužily pod bičem desítky otroků, se pustil ve vyšlapaných stopách a stal se roku 123 tribunem lidu. První, o co se postaral, bylo zrušení zákona zakazujícího kandidovat na tribuna lidu hned další rok, tedy zákona, který zlomil vaz jeho bratrovi. Zrušení zákazu ihned využil a roku 122, opět jako tribun, začal uvádět v život své plány. Jeho hlavní myšlenkou bylo zakládání zámořských kolonií pro zchudlé zemědělce (například v Kartágu), ale vzhledem k tomu, že zároveň s tím zvýšil množství obilí zdarma přidělovaného chudině, není divu, že se nikomu z Říma za prací nechtělo. Po krachu tohoto projektu Gracchova popularita značně poklesla a na rok 121 nebyl za tribuna vůbec zvolen. Rozhodl se vsadit vše na jednu kartu a vyhlásil proti senátu vzpouru. Opět došlo na "Videant consules ne quid detrimenti res publica capiat.", Gaius Gracchus byl na pahorku Aventin obklíčen a vida beznadějnost situace, spáchal za pomoci svého otroka sebevraždu. 3000 jeho stoupenců bylo pobito nebo popraveno. Sami se postavili mimo zákon a nemohli tak se žádnou shovívavostí počítat. Násilí postupně odeznělo a reformy bratří Gracchů byly zrušeny. Lidové povstání bylo zažehnáno, ale jak se ukázalo, chystala se na Řím další pohroma.

    Gaius Marius

    Tentokrát to však nebyl žádný mocechtivý populár (příznivec lidu), kdo otřásl celou republikou, ale germánské kmeny - Teutoni a Kimbrové. Ti se rozhodli, že opustí svá sídla a vytáhnou na jih najít novou a úrodnější půdu. Na Římany padala již při pouhém pomyšlení na stěhování severských kmenů hrůza - vždyť to byli divocí a nespoutaní Keltové (Římané je ovšem zvali Galové), kteří kdysi dobyli Řím a donutili jeho obyvatele zaplatit tučné výkupné. A tihle nebezpeční Keltové před Germány prchali. Když tedy došly do Říma první zvěsti o nespočetných barbarských hordách, plenících, pálících a zabíjejících vše, co jim přijde pod ruku, vytanula každému na mysl minulost republiky a už před sebou kreslil tragické obrazy hořícího Fora Romana a občanů vlečených v okovech.

    Nicméně vše začalo jaksi nevinně a neškodně. Psal se rok 113  př.n.l. a z oblasti dnešního Slovinska se hnulo několik barbarských kmenů. Konzul Papirius Carbo sebral vojsko a sebevědomě se Germánům postavil u Aquileie na severním pobřeží Jaderského moře. Po krátkém boji byly jeho legie rozsekány. Psychologický účinek na římské impérium byl obrovský. Došlo k několika úspěšným povstáním podmaněných keltských kmenů v Zaalpské Galii (Provance) a Římané měli najednou plné ruce práce. Vrásky na čele jim přibyly, když byl roku 109 další konzul (Servilius Caepio) poražen u Lyonu. Čtyři roky poté se pokusil tentýž vojevůdce Germány znovu zastavit a výsledkem bylo 80 000 mrtvých legionářů v bitvě u Arausia. V Římě zavládlo zděšení, které ale naštěstí stihla pomalu nahradit rozvaha, neboť Kimbrové ani Teutoni nestáli příliš o plenění Itálie, rozdělili se a zamířili do Hispánie a severní Francie.

    Římané mezitím zvažovali, komu svalit na bedra starosti o další osud republiky; nikdo nepochyboval, že konečným cílem Germánů je Řím, střed světa (alespoň pro každého pro Římana). To, že si barbarské hordy dávaly načas, umožnilo nově zvolenému konzulovi jménem Gaius Marius, aby zcela a od základu změnil tvář římských legií. Dříve byla služba v armádě výsadou občanů, vlastnících půdu. Marius začal (mimo jiné) do legií odvádět i proletáře, tedy chudinu bez půdy, která zaplavovala Řím, a výzbroj jim pořídil na náklady státu, což dříve také nebylo zvykem. Legie se tak staly nadějí pro mnoho chudáků a Řím se trochu "pročistil". Nicméně s tím přišel do republiky nový, znepokojující faktor, a sice že vojáci byli nyní vlastně závislí na svém vojevůdci, neboť jejich skutečnou vlastí od nynějška byly legie. Nepoutala je žádná půda, pojem republika pro ně znamenal méně než skýva chleba. Nebezpečí, které to ovšem přinášelo, si tehdy uvědomoval málokdo, a "furor teutonicus" (germánská zběsilost) byl problémem mnohem aktuálnějším.

    Gaius Marius byl zvolen konzulem čtyřikrát po sobě, přičemž opakované zastávání tohoto úřadu dříve nepřicházelo v úvahu. Už z toho je patrné, v jak jakém strachu se Řím dusil. Když se nicméně roku 102 konečně Teutoni s galskými spojenci vydali na pochod do Itálie, zastavil je Marius se svými vycepovanými legiemi u Aquae Sextiae. Došlo ke krvavé bitvě, která skončila úplným masakrem všech Teutonů, a to včetně civilistů, tedy žen a dětí. Marius měl v kapse půlku úspěchu a teď již stačilo jen porazit Kimbry, kteří právě plenili v severní Itálii (Předalpské Galii). Následujícího roku se Marius, opět v hodnosti konzula, vypořádal i s touto hrozbou. Kmen Kimbrů byl doslova vyvražděn.

    Hned jak se na severu impéria znovu rozhostilo ticho, pustili se do sebe v Římě znovu populárové a konzervativci. Spory se točily okolo návrhů na obnovení Gracchových reforem a hlavně udělení občanského (mj. tedy i volebního) práva všem "spojencům" Říma, to jest kmenům žijícím v Itálii, které se značně podílely na vybudování impéria, ale nic z něj neměly. Gaius Marius, zarytý populár pocházející z římského venkova, návrhy na udělení občanství spojencům pochopitelně podporoval. Od roku 100, kdy došlo v Římě k občanským nepokojům, se spory stále vyostřovaly. Vše vyvrcholilo v roce 91, kdy se jistý Marcus Livius Drusus pokusil předložit zákon, udělující všem italským spojencům občanská práva. Předkladatel návrhu byl chvíli nato zavražděn. Římští spojenci zareagovali  povstáním. Začala takzvaná spojenecká válka.

    Marius pochopitelně zůstal na straně Říma, ale války se příliš aktivně nezúčastnil. Přesto se díky loajalitě některých spojenců podařilo "imperium romanum" zachránit. Roku 89 senát vyhlásil, že spojencům, kteří přistoupí na příměří, budou udělena občanská práva. Většina dotyčných na podmínky přistoupila. Zbytky povstalců vedené Samnity porazil Lucius Cornelius Sulla, bývalý Mariův důstojník z válek v africké Numidii. Samozřejmě, že tyto ústupky Římané neudělali z nějakého soucitu, ale proto, že se na Východě začínal rýsovat obrys nového nepřítele. Jeho jméno bylo Mithridatés. Mithridatés VI.

    Zahraniční politika

    Jistě nebude na škodu ztratit pár slov o vztahu republiky k jejím sousedům. Základním mottem římské zahraniční politiky byla proslulá slova "divide et impera", tedy "rozděl a panuj". Římané kolem sebe nestrpěli žádného soupeře, který by je mohl ohrozit, a to platilo jak o nepřátelích, tak o spojencích. Po likvidaci Kartága se Řím zaměřil na východ, kde "osvobodil" Řecko od makedonské nadvlády. Potíž Řeků byla v tom, že si pojem "svoboda", který zazníval z úst římských vojevůdců, vyložili po svém. Svoboda pro Řeky znamenala možnost řešit konflikty se zbraní v ruce. Pro Římany toto slovo pouze vyjadřovalo vztah patrona a klienta, který měl v římské společnosti hluboké kořeny.

    Patron byl obvykle bohatý muž, který si mohl dovolit finančně  podporovat někoho chudšího. Ten se tak stával jeho klientem a byl mu povinen naprostou věrností, organizací politické podpory mezi chudinou (potlesk po proslovu) a dalšími "službičkami". Některé římské rodiny za pozdní republiky měly i tisíce klientů, a to ve městech po celé Itálii. Vztah Říma a jím ochraňovaných států tedy vypadal podobně, ovšem až na to, že ochranou ruku nad nimi držely legie a peníze proudily z ochraňovaných státečků do Říma a ne naopak. Pro republiku bylo vždy výhodnější oblast prostřednictvím publikánů vysát do posledního zlatého zrnka. Když pak došlo ke vzpouře, zjednaly legie rychle pořádek (jako např. vyvražděním Korinthu).

    Proto se Římané v Malé Asii spokojili s tím, že odtamtud vyhnali vojska syrského krále Antiocha z rodu Seleukovců a rozparcelovali toto území na několik malých královstvíček. Pak však přišla Attalova závěť, která odkázala jedno z těchto království, Pergamon, Římu. Do Asie, jak Římané novou provincii nazvali, začaly proudit doslova zástupy soukromníků, kteří stihli během několika let obrátit prosperující provincii vzhůru nohama. Obyvatelé vydíraných měst zatnuli zuby a čekali na zázrak. A ten se jim nabídl v postavě Mithridata, krále Pontu, malého království, které leželo u jihovýchodního cípu Černého moře.

    Válka!

    Tento Mithridatés si svou zahraniční politiku profiloval již dlouho; podporoval nepřátele Říma během spojenecké války a platil pirátům, kteří se v poslední době ve východním Středomoří vyrojili jako kobylky, právě v důsledku absence ústřední moci, která by je mohla zastavit. Rozhodujícím podnětem, který dal události do pohybu, byl Římany podnícený a neúspěšný útok, který vedl proti Pontu bythýnský král. Roku 88 př.n.l. se Mithridatés cítil dost silný na to, aby útok opětoval, vtrhl do římské provincie Asie a obsadil ji. K anexi došlo téměř bez potíží. Římský místodržící, nezřízeně chamtivý Manius Aquilius, byl chycen ve svém paláci, za posměchu obyvatel veden v okovech a nakonec byl popraven tak, že mu nalili do úst roztavené zlato. "Nemohl se zlata nabažit, ať se jím tedy zalkne!" volali rozradostnění Řekové. Stalo se tak.

    Tím ovšem pomsta na Římanech neskončila. Jedné noci byli všichni Italikové, žijící v Asii, vyrušeni z neklidného spánku, odvedeni za hradby měst a tam povražděni bez rozdílu věku a pohlaví. Mrtvých bylo na 80 000. Mithridatés však stále neřekl poslední slovo. Z protějšího břehu Egejského moře k němu doléhaly nářky utlačovaných Řeků; rozhodl se na ně odpovědět; netrvalo dlouho a Římané prchali i odtud. Řím se zachvěl v základech. Starobylé Athény vítaly Peršana Mithridata jako osvoboditele. Bylo jasné, že takovouto potupu si římská republika nemůže nechat líbit. Mimoto byl v té době italský mezinárodní obchod závislý právě na východních provinciích; republiku zachvátila ekonomická krize.

    Začalo se s odvody nových legií; v tom problém nebyl. Ke sporu ale došlo při otázce jmenování jejich vojevůdce. Starý známý Gaius Marius, ač již sedmdesátiletý, se pochopitelně honem nabídl; válka s Mithridatem byla životní příležitost. Jenže v té době už jeho sláva pomalu zapadla. Ve spojenecké válce se vyznamenali jiní vojevůdci, jako třeba již zmíněný Lucius Cornelius Sulla, momentálně konzul, který byl mimochodem v aristokratických kruzích mnohem oblíbenější, než populár Marius. A byl to právě Sulla, na kterého senát ukázal prstem. Marius se rozhořčeně ohradil a dal se dohromady s tribunem lidu Sulpiciem Rufem, který předložil lidovému shromáždění návrh, aby bylo velení vojska Sullovi odňato a svěřeno Mariovi, který stál skromně v pozadí. Odpůrce zastrašily Sulpicovy gangy a návrh s váhou zákona hladce prošel. Teoreticky de iure, ale prosazovat zákony proti vůli senátu byla vyloženě gangsterská metoda. Což ovšem Maria pochopitelně nezajímalo.

    Zpráva o těchto událostech zastihla Sullu během obléhání Nolly (vzpurného městečka nedaleko Neapole). Rozený cynik se zamyslel, přejel pohledem svých šest legií (pět z nich mělo táhnout proti Mithridatovi), pak se obrátil k Římu a zavelel k pochodu. Nemyslitelné se stalo skutečností. Říman vedl římské vojsko proti Římu. Tato skutečnost se ale příliš nedotýkala obyčejných vojáků, u kterých byl elegantní fešák Sulla velmi oblíbený. Naproti tomu v Římě zavládlo zděšení. Kdo mohl, utekl nebo se schoval; mezi Sullou a Římem nestálo kromě několika kilometrů nic. Poněkud překvapený Gaius Marius sbalil kufry a uprchl. Několik dní poté vpochodoval do Říma Lucius Cornelius Sulla.

    Pohnutky, které Sullu vedly k tomuto převratu, byly na svou dobu dosti unikátní. Sulla netoužil podřídit republiku své osobě. Právě naopak. Byl to zarytý konzervativec a pohled na tribuny lidu, kteří získávali čím dál větší moc v legislativním procesu, v něm vyvolával nevolnost. Nicméně tvrdit, že držel s nejvyššími špičkami senátu, by také nebylo správné. Stejně jako populárové mu byli nesympatičtí optimáti a publikáni, zkrátka všichni, kterým byl osud republiky podřízen osudu vlastního žaludku. Podle Sully byla republika prohnilá a bylo třeba ji vyléčit. Jako proslavený cynik se pak rozhodl, že úspěšná léčba se dá provést jedině šokem.

    Prvním nařízením, které Sulla po svém příchodu do Říma vydal, bylo postavení Sulpicia Rufa (tribuna, který prosadil Maria jako vojevůdce proti Mithridatovi) a Maria samotného (a dvanácti jejich kumpánů - úředníků) mimo zákon. Sulpicius byl popraven (=zavražděn) při pokusu na útěk, ale stařičkému Mariovi se za nebezpečných okolností podařilo utéci ke starým přátelům na jihu Itálie a pak do Afriky, provincie, ve které za mlada úspěšně vedl různá vojenská tažení. Když se Sulla vypořádal s tímto problémem, nechal zrušit několik zákonů stranících plebsu (mezi nimi také zákon o přidělení občanství římským spojencům) a vyhlásil konzulské volby. Jelikož se však chystal na tažení proti Mithridatovi, potřeboval, aby jím ovládaný Řím zůstal stabilní. Nemohl si proto dovolit dosadit za konzuly své spojence, ale jenom sledoval, jak ve volbách vítězí populár Lucius Cornelius Cinna. Tato porážka byla poněkud zmírněna tím, že druhým konzulem byl zvolen jistý Gnaeus Octavius, sice konzervativec, ale osobností nerozhodný, váhavý a vystrašený. Před svým odchodem si Sulla ještě stihl zavázat oba konzuly přísahou, že neučiní žádný krok proti zákonům, které zavedl, pak sebral své vojáky, vyklidil Řím a zamířil přes Jadran proti Mithridatovi.

    Tažení proti pontskému králi zvládl Sulla bez větších potíží. Mithridatovo vojsko bylo již v Řecku dvakrát poraženo a  nedlouho poté padly Athény. Sulla je dal vojákům v plen. Zanedlouho poté se přeplavil do Asie (posilněn vojskem, které mezitím přišlo z Říma, aby ho zničilo, a které přešlo na jeho stranu). K většímu střetnutí však s Mithridatem již nedošlo. Král se roku 85 u Dardanu (nadaleko Tróje) Sullovi pokořil a přijal mírovou dohodu, která mu přikazovala vyklidit dobyté římské provincie a zaplatit válečné reparace. Nic hrozného, pravda, ale o to hůř si to pak odskákala řecká města, která provedla před třemi lety masakr Italů. Sulla potřeboval rychlý mír, neboť mezitím se v Římě jím navržená politická scéna stihla zcela zhroutit.

    Současný konzul Cinna totiž otevřeně přešel k populárům. Sullovi nepřátelé se začali vracet a konzervativní optimáti dostali strach. Cinna, protizákonně zbavený hodnosti konzula, byl vypovězen z Říma. To si pochopitelně nemohl nechat líbit - na venkově zverboval vojsko z otroků, gladiátorů a dalších pochybných existencí a vytáhl z rukávu své trumfové eso - Gaia Maria. Spolu s ním pak vytáhl proti Římu. Město bylo obklíčeno a samo otevřelo brány; teprve pak začala doslova krvavá lázeň. Kdokoli z konzervativců, optimátů nebo jen boháčů, který byl tak hloupý nebo pomalý a nestihl uprchnout, byl zavražděn, a jeho majetek zabaven. Marius se mstil jako šílený. Nikdo si nemohl být jistý životem a z Říma proudily davy uprchlíků do Řecka za Sullou.

    Když se Marius dost nabažil krve svých nepřátel, dal se spolu s Cinnou zvolit roku 86 konzulem, již posedmé ve svém životě, a všechny Sullovy zákony byly zrušeny. Nicméně Marius, který své funkční období trávil spíše hýřivými pitkami a očividně trpěl nervovými potížemi, zanedlouho zemřel. Jeho pohřeb byl okázalou oslavou vítězství lidu. Nicméně ihned po něm se iniciativy opět chopil Cinna. Byl prohlášen jediným konzulem a svíral otěže moci až do roku 84, kdy byl zabit při vzpouře svého vlastního vojska. Bylo to shodou okolností toho roku, kdy dospěl Gaius Julius Caesar. Byl to právě tento mladík, kdo měl podle Mariova přání zaujmout místo Jovova kněze (které se uprázdnilo, když byl starý kněz zabit). Ještě za Cinnova života byl tedy Caesar do tohoto úřadu jmenován; byl to jeho první úřad vůbec. Zároveň s tím mu byla nabídnuta ruka Cinnovy dcery Cornelie. Mít za tchána vůdce populárů? Caesar pochopitelně souhlasil. Nicméně za "Velkou louží" Lucius Cornelius Sulla roku 83 př.n.l. konečně uspořádal poměry v Asii rozhodl se vrátit se svými 40 000 muži "domů".

    Diktátor na neomezenou dobu

    Cesta do Itálie proběhla bez potíží. Jakmile vkročil Sulla na její půdu, začali se k němu sbíhat nepřátelé Cinnova (ten byl ovšem již mrtev) režimu. Bylo mezi nimi mnoho senátorů i jezdců, kteří byli pronásledováni. Ale byli tam i jiní, jako třeba mladíček Gnaeus Pompeius, který si vydržoval vlastní soukromé vojsko, a také Marcus Licinius Crassus, zvaný Dives - Boháč - s armádou nemenší. Oba přijal Sulla s otevřenou náručí a vydal se na druhý pochod proti Římu. Tam se mezitím chystali populárové k zoufalé obraně. Do Říma přišly i oddíly Samnitů, vzpurného italického kmene, který Sullu upřímně nenáviděl od té doby, kdy během spojenecké války vypálil jejich města. Toto vojsko se Sullovi postavilo až před hradbami Říma, u Collinské brány. V této krvavé bitvě byli roku 83 př.n.l. populárové poraženi a Sulla se zmocnil Říma

    Bezprostředně poté svolal zasedání senátu, během kterého "navrhl", aby byl (v zájmu ochrany republiky, samozřejmě) jmenován diktátorem na neomezeně dlouhou dobu. Senátoři, ke kterým právě začal doléhat křik masakrovaných zajatců z bitvy u Collinské brány, souhlasili. Dalším Sullovým krokem bylo, že nechal - s cynismem sobě vlastním - vypracovat seznamy lidí, kteří měli něco společného s Mariovskou klikou. Tyto takzvané proskribční listy pak vyvěsil na Foru Romanu, aby byli všem na očích. Lidé, kteří měli tu smůlu, že se na nich jejich jméno ocitlo, mohli být beztrestně zabiti. Jejich majetek propadl státu a Sulla ho rozdělil mezi své veterány (vysloužilé vojáky), kteří ho tak ochotně následovali. Zbytek majetku byl prodán ve veřejné dražbě. Počet jmen na listech se postupně rozrostl na 2600 jezdců, 90 senátorů a nespočet dalších, méně významných. Jak je vidno, léčba pouštěním žilou není středověký vynález -  Sulla se takto rozhodl vyléčit římskou republiku.

    Součástí této léčebné kůry byl i tlustý svazek zákonů, tzv. Sullova ústava, které Sulla vyhlásil. V nich se všemi možnými způsoby snažil obnovit starou aristokratickou republiku. V prvé řadě doplnil počet senátorů na 600 (dříve jich bylo 300) a udělil jim vysoké pravomoce. Od teď to byli senátoři, kteří měli moc nad soudy a vydáváním zákonů; moc tribunů lidu, které vnímal Sulla jako hlavní příčinu všeho zla, byla omezena. Od teď navíc nemohl nikdo, kdo zastával tento úřad, kandidovat na post další, a tím se mu uzavírala možnost kariérního vzestupu. Dále se Sulla opřel do amiciózních mladíků, kteří toužili po vzestupu. Nalinkoval jim jejich kariéru tak, že nejnižší úřad mohli zastávat téměř až ve třiceti letech a podobné věkové limity byly zavedeny i na vyšší úřady. (Pro Gnaea Pompeia něco takového neplatilo. Sulla, který ho obdařil tak trochu ironickým přídomkem Magnus (Veliký), mu povolil triumf za jeho boje proti populárům a pak ho poslal do Hispánie, aby tam potlačil velké povstání přeživších Mariovců.)

    Konečně však máme čas věnovat se Gaiu Juliu Caesarovi, od kterého se už téměř nehneme. Jeho jméno se na proskribčních seznamech neocitlo, neboť Caesarova matka Aurelie pocházela z rodiny, jež byla se Sullou pokrevně spřízněna. A tak byl mladík Caesar pouze zbaven hodnosti Jupiterova kněze a bylo mu poručeno, aby se rozvedl s Cornelií, Cinnovou dcerou. Byla to malá cena za to, aby si Caesar zachránil krk. Vzpurný mládence však něco takového odmítl. Překvapený a rozhořčený Sulla pak jeho jméno okamžitě do proskribčních seznamů dodal. Caesar ihned uprchl z Říma a ukryl se na venkově. I tam ho Sullou poslaní vrahové nalezli - Caesar si však zachránil krk tím, že je podplatil. Nakonec se diktátor (po dlouhým prosbách Aureliiny rodiny) nad Caesarem slitoval a rozsudek zrušil. Připojil k tomu však varování, že v Ceasarovi je skryto několik Mariů. Caesar, který to jistě vyslechl s hrdostí, se rozhodl, že mu bude lépe, když z Říma odejde. Zamířil na Východ, kde po válce s Mithridartem panoval diplomatický i vojenský chaos.

    Další kapitolou jsou Caesarovy politické začátky