www.juliuscaesar.unas.cz

Gaius Julius Caesar:
Zrádce, nebo mesiáš?

  • Hlavní strana
  • Výběr kapitol:
  • Caesarova rodina
  • 1. občanská válka
  • Politické začátky
  • Caesar konzulem
  • Caesarovy legie
  • Válka galská
  • Konec triumvirátu
  • Rubicon
  • Černý den republiky
  • Caesarův čtyřnásobný triumf
  • Smrt
  • Epilog
  • Další texty, citáty a zajímavosti
  • Caesarovy bitvy
  • Návštěvní kniha

    Odkazy a literatura

    © Ondřej Franěk, 2008-2012
    ondrej-franek@email.cz

    Caesarův čtyřnásobný triumf
    (48 - 45 př.n.l.)

    (Alexandrijské dobrodružství, Další vítězství)

    Alexandrijské dobrodružství

    Gneaus Pompeius zamířil loďmo na jih do Egypta, jediného významnějšího a velmi bohatého helénského království, které bylo dosud formálně samostatné. V čele státu stál král (sotva odrostlý chlapec) Ptolemaios XIII., který za své postavení vděčil přízni právě Pompeia, takže bylo logické, že poražený vojevůdce hodlal hledat pomoc právě tam. Jenže v Egyptě právě zuřila občanská válka, proti vládě Pompeia se postavila jeho sestra a manželka Kleopatra. Ano, TA Kleopatra, které mimochodem dříve proslula podporou římských zájmů v Egyptě, čímž si vysloužila nenávist tamního řeckého obyvatelstva. Ptolemaios, či spíše jeho rádci,  tedy nemohli ani pomyslet na to, že by Pompeiovi pomohli. Ukovali narychlo plán, jak ze situace vybřednou. Když Pompeius stanul před králem, sesypali se na něj muži s dýkami a ubodali ho. Velký vojevůdce se prý jen zahalil pláštěm a bez odporu opustil tento svět.

    Caesar dorazil do Alexandrie, hlavního města Egypta a v té době asi největšího města Středomoří, o pouhé tři dny později, doprovázen asi čtyřmi tisíci muži. Hned v přístavu jej přivítal král darem vskutku královským - Pompeiovou useknutou hlavou. Caesar se prý rozplakal. O původu jeho slz jsem si dovolil sepsat krátkou úvahu zde. Když se Caesar uklidnil, sebral své muže a nastěhoval se do královského paláce, kde hodlal vynést ortel ohledně budoucnosti Egypta. Tam jej brzy nato zastihla Kleopatra, proniknuvší dovnitř v přestrojení za koberec (respektive zabalená do něj). Výsledkem jejího vyjednávání (ehm) bylo, že Caesar následujícího vyhlásil, že Ptolemaios se o vládu nad Egyptem musí s Kleopatrou rozdělit. Nepochybně se nejednalo o rozhodnutí učiněné jen pod vlivem nepochybně příjemně strávené noci, ale také o mocenský kalkul v duchu "rozděl a panuj!". Ptolemaios odmítnul, zmobilizoval svoje vojska a oblehl Caesara v alexandrijském paláci. Nastala podivná pětiměsíční válka, v níž se Caesar pokoušel se svým malým vojskem ubránit své pozice. Nepočínal si vůbec špatně, ale jeho možnosti nějak situaci změnit byly značně omezené. Při bojích v alexandrijském přístavu se musel dokonce ve svízelné situaci zachránit plaváním, přičemž zanechal v rukách nepřítele svůj šarlatový vojevůdcovský plášť. Efektním vrcholem jeho tažení bylo zapálení egyptského loďstva, při kterém lehly popelem i přístavní čtvrtě ve městě.

    Caesarovy potíže ukončil jeho klient Mithridates z Pergamu, který mu nakonec přispěchal na pomoc. S novým vojskem pak Caesar ze severu a Mithridates z jihu rozdrtili egyptský odpor v bitvě v nilské deltě, kde se obzvlášť vyznamenaly židovské oddíly vedené jistým Antipatrem. Ptolemaios zahynul na útěku v Nilu a tak už nebyl problém učinit Kleopatru nejvyšší vládkyní země. Mnohým pozorovatelům v Římě se mohlo zdát, že se Caesar až znepokojivě soustředěně věnuje egyptským záležitostem a přičítali to neřestnému vlivu Kleopatry; ano, je pravda, že ta následujícího roku porodila (s největší pravděpodobností) Caesarova syna. Nicméně zajištění stability Egypta a vůbec všech východních provincií, které byly až do bitvy u Farsalu pod značným Pompeiovým vlivem, bylo pro Caesara velmi důležité. Nejenom proto, že na Západě se opět začala formovat republikánská vojska a Caesar chtěl mít zabezpečený týl, ale také bylo třeba brát v úvahu nebezpečnou Parthskou říši, která od dob tragické bitvy u Karrh rozšířila svojí moc.

    Další vítězství

    Po vyřízen egyptských záležitostí se Caesar zaměřil na další východní státy a provincie. Vládce Judeje Hyrkána odměnil za jeho pomoc při bitvě proti Ptolemaiovi tím, že stvrdil jeho dědičný nárok na úřad jeruzalémského velekněze. Do Sýrie poslal jako správce provincie svého příbuzného, Sexta Julia Caesara. Situace v Malé Asii si ale vyžádala přímý vojenský zásah proti pontskému králi Farnakovi, který napadl a obsadil Bosporské království, spoléhaje na to, že Caesara zaměstnají události jinde. Velmi se ovšem mýlil. V rychlé bitvě u Zely byl Farnakes drtivě poražen a později byl zavražděn jedním ze svých šlechticů. Caesar si neodpustil jízlivou poznámku o tom, že bojem s takovými protivníky získal Pompeius svou vojevůdcovskou slávu. Ráz tohoto tažení vystihl Caesar při svém triumfu, kdy jeho vojska nesla před sebou nápis "Veni, vidi, vici.", tedy ono slavné přišel jsem, viděl a zvítězil.

    V říjnu roku 47 se konečně Caesar mohl vrátit do Říma, kde jeho přítomnosti bylo více než třeba. Stávajícímu Caesarovu zástupci, jímž byl v hodnosti magister equitum Marcus Antonius, se situace poněkud vymkla z rukou. Legie dislokované v Itálii se nacházely na pokraji vzpoury a jen Caesarův zásah nakonec nebezpečí odvrátil. Caesar si ale odpočinku dopřát nemohl. Rozprášené republikánské síly se znovu zorganizovaly v severní Africe pod velením Pompeiova tchána Quinta Metella Scipiona za podpory numidského krále Juby. Přítomni byli i Pompeiovi synové a Cato. Dohromady tvořily shromážděné síly včetně nově naverbovaných vojáků deset legií a 14 000 jezdců. Vojska, které shromáždil Caesar tvořilo pouze šest legií a 2600 jezdců. Caesar se však rozhodl s invazí neotálet a vyplul ještě v prosinci toho roku. Cestou ho ale zastihla bouře, která loďstvo rozptýlila a tak z překvapivé invaze nic nebylo. Trvalo skoro měsíc, než Caesar shromáždil svá vojska jižně od Uttiky, významného města ležícího v dnešním Tunisu.

    První střetnutí vyvolal Titus Labienus, bývalý Caesarův legát, který po Rubikonu přešel na stranu republikánů. Část Caesarova vojska včetně vojevůdce samotného byla napadena a obklíčena, ale nakonec se jí podařilo nepřítele odrazit. Dalšímu velkému střetnutí předcházel postupný úpadek bojové morálky republikánského vojska; množily se dezerce a stálé šarvátky vyvolávané Caesarem nepřítele vyčerpávaly. Když konečně dorazily Caesarovy posily o dvou legiích, přebral tento iniciativu a u města Thaspu se setkal se Scipionovou armádu. K bitvě vlastně ani nedošlo; republikánská vojska se dala krátce po kontaktu s nepřítelem na útěk a v nastalém masakru bylo pobito 40 000 mužů. Scipio, Cato, Juba a další vůdci republíkánů spáchali sebevraždu. Labienus i oba Pompeiovi synové unikli do Hispánie.

    Caesarovi bylo nepochybně jasné, že tímto občasná válka rozhodně nekončí, ale rozhodl se v červenci roku 46 vrátit do Říma, kde pak oslavil hned čtyřnásobný triumf za Galii, Asii (boj proti Farnakovi), Egypt a Afriku. Oslavy těchto vojenských úspěchů trvaly čtyřicet dní, jejich součástí byly i megalomanské gladiátorské zápasy a dokonce námořní bitva, svedená na uměle vytvořeném jezeru vedle Tiberu.

    Další boje ale čekaly. Hispánii brzy totiž znovu ovládli Caesarovi nepřátelé. Proceasarovský správce provincie Quintus Cassius Longinus se příliš neosvědčil a nakonec zahynul na útěku před vzbouřenci vedenými Pompeiovými syny Sextem a Gnaeem. V Hispánii se nakonec shromáždili všichni zbylí odpůrci Caesara, kteří proti němu byli ochotni bojovat se zbraní v ruce; mezi nimi i bývalý Caesarův legát Titus Labienus. Vzbouřenci nakonec shromáždili vojsko o síle 13 legií. Caesar, který dorazil po čtyřtýdenním pochodu, měl k dispozici legií osm. Obě vojska se vzájemně oťukávala drobnými šarvátkami; Caesar se nejdříve pokusil obléhat Cordubu, centrum provincie, ale pak odtáhl k městu Ategua a v únoru roku 45 je dobyl. Brzy začala od Pompeiovců odpadat i další města a mezi vojáky se čím dál častěji objevovaly dezerce a vrchní velitel Gnaeus Pompeius se dostal do defenzívy. Obě vojska se nakonec střetla 17. března u města Munda a po krvavém boji byl Pompeius poražen a jeho vojsko přestalo existovat. V bitvě a bezprostředně po ní zahynuli Labienus a Gnaeus Pompeius, jeho bratr Sextus uprchl s malou flotilou lodí.

    Další kapitolou je Smrt