www.juliuscaesar.unas.cz

Gaius Julius Caesar:
Zrádce, nebo mesiáš?

  • Hlavní strana
  • Výběr kapitol:
  • Caesarova rodina
  • 1. občanská válka
  • Politické začátky
  • Caesar konzulem
  • Caesarovy legie
  • Válka galská
  • Konec triumvirátu
  • Rubicon
  • Černý den republiky
  • Caesarův čtyřnásobný triumf
  • Smrt
  • Epilog
  • Další texty, citáty a zajímavosti
  • Caesarovy bitvy
  • Návštěvní kniha

    Odkazy a literatura

    © Ondřej Franěk, 2008-2012
    ondrej-franek@email.cz

    Smrt
    (45 př.n.l. - 15. března 44. př.n.l.)

    (Caesarovy reformy, Březnové idy)

    Caesarovy reformy

    Caesar zůstal v Hispánii po bitvě u Mundy ještě několik měsíců, během nichž se jí pokoušel stabilizovat. Na zpáteční cestě se ještě zastavil v Zaalpské Galii, kde se s ním setkal i Marcus Antonius, kterého Caesar dříve poněkud odsunul z čelních mocenských pozic, oba muži urovnali své spory. V Římě se znovu konaly děkovné slavnosti, Caesar oslavil další triumf a získal titul Imperator, který ovšem neobsahoval žádné konkrétní pravomoci. Nicméně v téže době se stal diktátorem na deset let a také získává právo zastávat na stejnou dobu úřad konzula. Takže nyní měl v senátu vyhrazené zvláštní křeslo mezi křesly obou úřadujících konzulů.

    Přišla také doba odměnit věrné následovníky. Caesar se až téměř komicky snažil každého z nich pomstít nějakým úřadem; když se v roce 45 vzdal Caesar úřadu konzula bez kolegy, byli místo něj zvoleni dva jím navržení konzulové. Jeden z nich zemřel den před koncem svého funkčního období; v tento a na tento jediný den nechal Caesar zvolit konzula nového. Počet preatorů se zvýšil z osmi na deset, ale největší změna byla patrná v počtu senátorů, jejichž řady v posledních letech prořídly. Caesar jejich počet doplnil svými klienty; byli to většinou různí aristokraté z provincií nebo vojenští důstojníci (od centurionů výše). V Římě byly v té době populární vtipy o Galech, kteří se ve svých typických kalhotách vyptávají na cestu do senátu. Je však nepochybné, že všichni nově jmenovaní senátoři již byli římskými občany a žili v oblastech, kde již pevně zakořenila římská kultura. Počet senátorů dosáhl v roce 44 asi 800 - 900.

    Caesar zároveň bez ustání pracoval na reformách, které zahrnovaly všechny oblasti římského života. Největší pozornost věnoval řešení problémů městské chudiny. Omezil počet příjemců dávek a zavedl rozsáhlý program zakládání kolonií, mezi nimiž byly například Kartágo a Korinth, města, která dříve Římané zcela zničili. V těchto koloniích dostávali přidělenou půdu i veteráni z Caesarových legií, takže se z nich stávala centra římského vlivu v odlehlých oblastech říše. Nicméně propouštění z legií probíhalo postupně, takže nedocházelo k žádným hromadným konfiskacím půdy. Také byla zrušena collegia, spolky dříve často využívané k organizování nepokojů a nátlakových akcí. Dalším problémem římské společnosti se během posledních několika desítek let stalo zadlužení soukromých osob. Caesar se poměrně úspěšně pokusil tuto situaci urovnat, když donutil věřitele, aby část svých pohledávek odepsali.

    Stabilitu do volebního systému a veřejného života obecně pak vnesla reforma kalendáře; při ní Caesar úzce spolupracoval s alexandrijskými helénistickými učenci, a vytvořil tak kalendář, který se s nepatrnými změnami používá dodnes. Šestý měsíc roku se od té doby nazýval Caesarovým jménem. Do výčtu ale samozřejmě spadají další zákony, které měly vesměs za cíl stabilizovat společenskou situaci a posílit Caesarovu autoritu. Ve tvorbě reforem se Caesar často spoléhal na své dva blízké spolupracovníky, Oppia a Balba, kteří nezastávali žádný úřad, dokonce ani nebyli členy senátu.

    Jaké ale byly Caesarovy dlouhodobé cíle, není zcela jasné. Nikdy nezískal nad politickým životem v Římě naprostou kontrolu, a ani po tom zřejmě nikdy netoužil. V počátcích oku 44 př.n.l. několikrát odmítl obdržet titul krále, který byl ale u Římanů spojen s nepříjemnými vzpomínkami na dávné tyrany. Do jisté míry také nechával volný průběh politickým diskusím i ve veřejném životě; když ještě předchozího roku zveřejnil Brutus i Cicero spis Cato, jakýsi chvalozpěv na zemřelého republikánského vůdce, spokojil se Caesar s tím, že na něj reagoval spisem Anticato, ale jinak celou událost nechal být. Dostal se také do konfliktu se dvěma tribuny, kteří velmi otevřeně zpochybňovali jeho autoritu; celá záležitost ale skončila "pouze" jejich odvoláním z funkcí (prostřednictvím ostatních tribunů). Ceasar pravděpodobně neplánoval využívat jiných úřadů a titulů, než tradičně republikánských, a toto rozhodnutí bylo bezpochyby rozumné, nicméně nemohlo zastřít skutečnou podstatu jeho moci, která nespočívala v titulech, ale v jeho legiích.

    Březnové idy

    Na počátku roku 44 se Caesar začal naplno věnovat přípravám na nové tažení, tentokrát na Východ, kde Parthové podpořili postání syrských legií vedených bývalými Pompeiovými klienty. Správce Sýrie, Caesarův příbuzný Sextus Julius Caesar, byl zavražděn; i to možná mělo vliv na Caesarovo rozhodnutí odejít z Říma,  kde se mu nikdo neodvážil skutečně postavit na odpor, ale mezi vládnoucí třídou byl patrný mlčenlivý a urputný nesouhlas s jeho osobou, který zřejmě Caesara stále trápil. Tato dusná atmosféra jistě kontrastovala s Caesarovými vzpomínkami na galská tažení, na "staré dobré časy". Snad také doufal, že úspěšnýou válkou proti Parthům se mu podaří přesvědčit i svoje zatvrzelé odpůrce, že jedině on jako vůdčí osobnost republiky je schopen zajistit její bezpečnost. Od senátu si Caesar nechal schválit pravomoc navrhnout úředníky na další tři roky, a záhy byli tito lidé také zvoleni, což vypovídá o přípravách na Caesarovu delší nepřítomnost v Římě. To byla bezpochyby pravda, ale republikánští senátoři to nechtěli a nemohli pochopit. Znepokojení v jejich kruzích vyvolávala i stálá přítomnost Kleopatry v Římě, kam přijela roku 46 i s Caesarovými nemanželským synem.

    Postupně se tak dala dohromady skupina spiklenců, vedených Gaiem Cassiem Longinem, který přešel na Caesarovu stranu po bitvě u Farsalu. Zapojili se i Caesarovi bývalí důstojníci, Decimus Brutus a Trebonius, stejně jako mnoho senátorů. Nakonec se po naléhání přidal ke spiklencům i Marcus Brutus, který měl pověst morálně bezúhonného muže a jeho jméno, jak spiklenci doufali, mělo přinést legitimitu činu, který plánovali: odstranění tyrana. Caesar bral možnost útoku na svou osobu lehkovážně. Věřil nejspíš, že je všem jasné, že po jeho smrti by v republice vypukl chaos, možná další občanská válka. V tom měl, jak se ukázalo, pravdu; ale někteří tuhle pravdu odmítli pochopit. Když v roce 44 rozpustil Caesar svoji osobní stráž navzdory nejasným zprávám o chystaném spiknutí a začal po Římě chodit bez jejího doprovodu, dal tím svým nepřátelům jasné znamení: Tady jsem a vím, že se na mě nikdo neodváží vztáhnout ruku. V tom se ale zmýlil.

    Cassius s Brutem věděli, že je třeba Caesara odstranit, než odjede z města, což měl v plánu 18. března 44. Tři dny před tím, 15. března, se mělo v senátu konat poslední zasedání v jeho přítomnosti. Padlo rozhodnutí Caesara zavraždit právě tam. Poslední překážkou ve vykonání byla přítomnost Marca Antonia, který nyní jako úřadující konzul sedával po Caesarově boku a jeho statná vojenská postava vyvolávala respekt i strach a pokus zlákat ho do řad Caesarových protivníků selhal. Jeden ze spiklenců proto dostal za úkol zadržet ho před senátem, aby nemohl zabránit chystanému atentátu.

    15. března Caesar vstal a zamířil do senátu jako obvykle bez nějakého patrného rozrušení. Když usedl do svého křesla, obklopilo jej ještě před začátkem zasedání několik desítek senátorů; jeden z nich, Lucius Tilius Cimber, jej začal prosit, aby dovolil jeho bratrovi vrátit se z vyhnanství. Caesar to odmítl, načež mu Cimber strhl jeho tógu z ramen; to bylo smluvené znamení k začátku atentátu. K první ráně se odvážil Servilius Casca, který stál za Caesarem, ale zřejmě z nervozity ho jenom lehce zranil na krku. Caesar se mu pokusil vytrhnout zbraň z ruky, ale pak se na něj vrhli další spiklenci a bezhlavě jej začali bodat. Caesar se do posledního okamžiku bránil a pokusil se uniknout, ale nakonec se zhroutil na zem. Posledním pohybem ruky si zahalil hlavu tógou a pak zemřel.

    Ostatních senátorů se zmocnila panika. Brutus se pokusil zjednat pořádek, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. Všichni senátoři ve zmatku uprchli pryč. Caesar byl mrtev, ale místo radosti a jásotu zachvátil Řím strach. A nakonec další občanská válka.

    Další kapitolou je Epilog