www.juliuscaesar.unas.cz

Gaius Julius Caesar:
Zrádce, nebo mesiáš?

  • Hlavní strana
  • Výběr kapitol:
  • Caesarova rodina
  • 1. občanská válka
  • Politické začátky
  • Caesar konzulem
  • Caesarovy legie
  • Válka galská
  • Konec triumvirátu
  • Rubicon
  • Černý den republiky
  • Caesarův čtyřnásobný triumf
  • Smrt
  • Epilog
  • Další texty, citáty a zajímavosti
  • Caesarovy bitvy
  • Návštěvní kniha

    Odkazy a literatura

    © Ondřej Franěk, 2008-2012
    ondrej-franek@email.cz

    Caesarův pláč

    Když roku 44 př.n.l. stanul Caesar v Egyptě a Ptolemaios mu při příjezdu naservíroval v koši Pompeiovu hlavu, dal se slavný vojevůdce prý do pláče. Představa otrlého Caesara, který už viděl celá válečná pole posetá usekanými údy, jak se dojme na jedinou hlavou zbavenou své nosné opory, se může zdát snad až nevěrohodná. Zapracovala zde caesaristická propaganda? Nebo snad jeho proslulé umění přetvařovat se? Popravdě řečeno, nevím. Nicméně domnívám se, že spatření Pompeiovy hlavy bylo důvodem, proč i Caesar mohl plakat upřímně. Níže rozvedu několik možných příčin.

    1) Caesar plakal radostí
    Caesar v tomto okamžiku nepochybně pochopil, že vyhrál svojí válku (pokud mu to tedy nebylo jasné už mnohem dřív, což je dosti pravděpodobné). Jaký větší důvod k radosti může mít člověk, kterého jeho nepřátelé ještě před měsícem drželi pod krkem? Úleva po nekonečných neprobděných nocích, útrapách na pochodu a vůbec celkového fyzického i psychického vypětí mohla zvlhčit oko i takovému muži, jako byl Caesar. Ale že by na tom byl Caesar tak špatně, se mi věřit nechce, a k slzám štěstí měl dost času po vítězství u Farsalu. Proto se obávám, že budu muset vymyslet jinou teorii, a sice, že

    2) Caesar plakal hněvem
    Tento odstavec se dá vzásadě rozdělit na dvě podkapitoly, a sice
    A) Caesar plakal hněvem nad tím, že ho Ptolemaios zbavil možnosti předhodit osobně Pompeia lvům v Circu Maximu (Colosseum tehdy nestálo), popřípadě ho ještě předtím podrobit pikantnímu mučení á la Gaule. Hněv sadistů, kterým někdo na poslední chvíli vyfoukl dlouho pronásledovanou oběť, bývá děsivý, podobně jako dětí, kterým seberete jejich oblíbenou hračku. Domnívám se ovšem, že Caesar sadistou (ani dítětem) nebyl, nebo jsem tedy alespoň nikde nenarazil na zprávu, že by pobíhal nahý po bojištích a válel se mezi mrtvolami  nebo si dopřával horké lázně v krvi čerstvě popravených zajatců. Navíc pomstychtivost u Caesara podléhala přísnému politickému kalkulu (možná mylnému), který mu již dříve velel prominout i jeho nejzapřísáhlejším nepřátelům. (Římanům. Galy většinou popravoval.)

    B) Caesar plakal hněvem nad tím, že se krvesmilný monarcha takové země, jako je Egypt, opovážil vztáhnout ruku na nejvyššího představitele římské republiky. Občanská válka je přece čistě záležitostí Říma, a od jeho vazalů se čeká, že budou sedět a koukat, jak to dopadne, a nikoliv takto otřesným způsobem přebírat iniciativu.

    3) Caesar plakal smutkem
    Možná, že si Julius Caesar nad hlavou svého rivala uvědomil, jak je život pomíjivý a zjištění, že jen pouhá rána dýkou může sprovodit ze světa sebemocnějšího muže, jej pohnulo tak nevídaným způsobem. Kdo ví? Snad v ten okamžik spatřil svůj budoucí osud...

    Zpět na doplňující texty