www.juliuscaesar.unas.cz

Gaius Julius Caesar:
Zrádce, nebo mesiáš?

  • Hlavní strana
  • Výběr kapitol:
  • Caesarova rodina
  • 1. občanská válka
  • Politické začátky
  • Caesar konzulem
  • Caesarovy legie
  • Válka galská
  • Konec triumvirátu
  • Rubicon
  • Černý den republiky
  • Caesarův čtyřnásobný triumf
  • Smrt
  • Epilog
  • Další texty, citáty a zajímavosti
  • Caesarovy bitvy
  • Návštěvní kniha

    Odkazy a literatura

    © Ondřej Franěk, 2008-2012
    ondrej-franek@email.cz

    Rubicon
    (52 - 49 př.n.l.)

    (Dva muži, Rozhodnutí, Italské tažení)

    Dva muži

    Pompeius zakročil proti nepokojům na počátku roku 52 př.n.l. rychle a efektivně; ve městě byl obnoven pořádek, gangy byly rozprášeny a Milo poslán do vyhnanství. Ale první muž republiky se nehodlal vydat po cestě, kterou před ním kráčeli Marius a Sulla. Vzhledem k podpoře, kterou našel v senátu, nic takového nepotřeboval. Jeho nové postavení bylo potvrzeno sňatkem, který uzavřel s Cornelií, dcerou Quinta Metella Scipiona, kterého si pak k sobě Pompeius na zbytek roku přibral jako konzula.

    Juliu Caesarovi došlo, že se nad ním začínají stahovat mračna. To, že byl senát ochoten tolerovat Pompeia, vůbec neznamenalo, že se tak bude chovat i k Caesarovi, a to ani poté, co roku 52 definitivně zlomil odpor Galů v bitvě u Alesie. Právě naopak. Caesarovo správcovské období mělo brzy skončit. A podle zákona měl Caesar právo stát se konzulem až další rok, což by znamenalo, že by byl po dostatečně dlouhou dobu soudně napadnutelný. A vzhledem k tomu, že soudní procesy byly neodlučitelně spjaty s politickým soupeřením, dal se výnos soudu už předem uhodnout: vyhnanství. Caesar proto poslal do Říma žádost, aby mohl spravovat svou provincii až do voleb a na post konzula kandidovat "in absentia", tedy v nepřítomnosti. Pompeius sice stále ještě ctil dřívější přátelství a Caesarovu žádost zpočátku podporoval, ale okolnostmi byl nakonec donucen si vybrat mezi ním a svými novými přáteli.

    Rozhodnutí

    V roce 51 nakonec Pompeius vyhlásil, že Caesar musí na jaře následujícího roku, tj. několik měsíců před volbami, opustit své místo správce provincie a vrátit se do Říma. Jenže ještě bylo nutné konzulova slova podepřít zákonem. Ten senát schválil na počátku roku 50. Ale to už měl Caesar vymyšlený i svůj plán, neboť se mu podařilo na svou stranu získat jednoho z tribunů lidu, mladého Gaia Scribonia Curiona, který zákon vetoval a podobně blokoval veškeré další pokusy zbavit Caesara velení po celý rok. Mezitím docházelo ke stále většímu vyostřování vztahů mezi Caesarovci a konzervativci. Pompeius se uchýlil na venkov a situaci zpovzdálí sledoval. V prosinci roku 50 ho ale vyzvali úřadující konzulové, aby vedl římská vojska proti Caesarovi. Pompeius pochopitelně výzvu přijal a začal s odvody do legií. Tímto vpodstatě nelegálním aktem dosáhlo napětí vrcholu.

    1. ledna 49 přečetl Marcus Antonius, Caesarův bývalý důstojník a muž, který vystřídal Curiona na místě Caesarova tribuna, v senátu dopis od svého patrona. Caesar v něm nabízel kompromis; on i Pompeius rozpustí svoje legie a vzdají se svých pravomocí. Návrh byl senátem odmítnut. Když pak Antonius vetoval zákon, který měl Caesara definitivně zbavit jeho legií, vyhlásil senát stav nouze a povolal Pompeiovy legie do Říma. Antonius, Curio a další z Caesarových věrných, Caelius, unikli z města přestrojení za otroky a urychleně se vydali na sever za Caesarem, který dlel v Ravenně.

    10. ledna, když k Juliu Caesarovi dorazila zpráva o událostech v Římě, vydal tento svým legiím příkaz vytáhnout na jih. Někdy v noci toho dne dorazil Caesar k říčce Rubicon, která odedávna tvořila hranici mezi Itálií a Předalpskou Galií. Překročil ji se slavným citátem "Kostky jsou vrženy." Měl pravdu. Spíš to ale byly kameny, které nyní hrozily rozdrtit celou republiku. Začala totiž druhá občanská válka.

    Italské tažení

    Ne že by Pompeia Caesarovo rozhodnutí zaskočilo. Sám sebejistě dodával, že v případě potřeby mu stačí v Itálii zatleskat a začnou se k němu sbíhat jeho legie. Jenže zapomněl, že největší zbraní Caesara v jeho galských válkách byla rychlost a využití momentu překvapení. A tak teď celý konzervativní Řím s úděsem sledoval, jak se ze severu bleskově blíží Caesarova X. legie coby předvoj a za ní zbytek armády zocelené dlouhými krvavými boji a zcela oddané jedinému muži. Xaesar totiž dokázal udělat ze své války i jejich válku, a jako přídavkem za věrnost všem svým mužům zdvojnásobil žold. Pompeius jako vrchní velitel republikánské armády pochopil, že Řím nemůže udržet a rozhodl se pro evakuaci nejen z města, ale rovnou z celé Itálie. Byl si jistý, že s pomocí svých hispánských a východních armád  Caesara brzy a snadno rozdrtí. Jeho spojenci ale vnímali vyklizení Říma jako porážku a Pompeiovi tento krok vyčítali.

    K vyjednávání už nebyl prostor. Poslům, kteří k Caesarovi dorazili, odvětil tento, že mu na jeho postavení a důstojnosti záleželo vždy víc než na životě. A pak vkročil do Říma. Jako voják byl natolik zkušený, aby věděl, že tohle k vyhrané válce nestačí. Caesarovi sice padl do rukou státní poklad, který pompeiovci ve spěchu zapomněli vzít s sebou, ale dokud nebyl poražen Pompeius a jeho legie, nehodlal si Caesar dopřát oddechu. Ustupující republikánská vojska proto pronásledoval až k přístavu Brundisium. Cestou se ho pokusil zastavit jeho starý nepřítel Domitius Ahenobarbus, který se odmítl podřídit jak Caesarovi, tak Pompeiovi, ale jeho 10 000 mužů se vzdalo bez boje a vydalo jej do rukou Caesara.

    Brzy poté oblehl Caesar Pompeia v Brundisiu. Evakuační flotila nebyla dost velká, aby převezla republikánskou armádu najednou, a tak musel Pompeius odrážet Caesarovy pokusy dobýt město a uzavřít přístav, než se lodě vrátily a vzaly na své paluby zbylou část vojska. Caesarovy naděje na rychlé ukončení konfliktu selhaly. Pompeius přistál v Řecku a svolával k sobě armády ze všech koutů světa. Bylo jasné, že o osudu Říma se tentokrát nerozhodne na půdě Itálie.

    Další kapitolou je Černý den republiky