www.juliuscaesar.unas.cz

Gaius Julius Caesar:
Zrádce, nebo mesiáš?

  • Hlavní strana
  • Výběr kapitol:
  • Caesarova rodina
  • 1. občanská válka
  • Politické začátky
  • Caesar konzulem
  • Caesarovy legie
  • Válka galská
  • Konec triumvirátu
  • Rubicon
  • Černý den republiky
  • Caesarův čtyřnásobný triumf
  • Smrt
  • Epilog
  • Další texty, citáty a zajímavosti
  • Caesarovy bitvy
  • Návštěvní kniha

    Odkazy a literatura

    © Ondřej Franěk, 2008-2012
    ondrej-franek@email.cz







    Legionář za Julia Caesara, vyzbrojen dvěma oštěpy a mečem.



    Tribunus laticlavius v plné zbroji.



    Meč gladius s pochvou




    Stany používané římskými legiemi



    Tři typy opevněných vchodů do římských táborů



    Průřez římskou silnicí znázorňuje několik vrstev kamene a štěrku, ze kterých byla postavena



    Onager - vrhač kamenů

    Caesarovy legie

    (Legie za rané republiky, Legie za Caesara)

    Julius Caesar se tedy odebral roku 58 př.n.l. do svých provincií, jejichž vojenská posádka dohromady tvořila čtyři legie. Na následujících řádcích se pokusím popsat, co to vlastně legie byly, jak byly organizovány a jak bojovaly.

    Legie za rané a střední republiky

    Název legie vznikl ze slova legio, což znamená výběr nebo také vojenská výzva, přeneseně tedy vybrané mužstvo. Přestože se legie nakonec staly nejúspěšnější armádou v celé Evropě a na Blízkém východě, za rané republiky se příliš neodlišovaly od jiných armád v Itálii (pokud nepočítáme podivuhodnou urputnost, s jakou se Římané vždy dokázali znovu postavit na nohy). Tvořili je římští občané, v té době z drtivé většiny zemědělci, kteří si zbraně a zbroj pořizovali na své vlastní náklady. Služba v armádě byla považována za občanskou povinnost, ale vojáci se do legií svolávali jen v případě války, a jakmile boje skončily, vrátili se vojáci-amatéři zpět na svá pole. Tento systém se udržel velmi dlouho, ale poměrně rychle do něho byly zakomponovány nové prvky, takže v době punské války byly již legie podřízeny tvrdé disciplíně a účastnily se tažení dlouhých i několik let. Počet mužů v jedné legii se ustálil zhruba na čtyřech tisících dvou stech mužích. Tento počet se dělil na 60 centurií, z čehož bylo 20 tvořeno principy, nezkušenými nováčky, v každé po 60 mužích. Dále bylo dalších 20 centurií o 60 hastatech, relativně zkušených vojáků a posledních 20 centurií tvořili tzv. triariové, ostřílení veteráni, v každé centurii po 20. To dávalo dohromady počet 3000 mužů, který byl doplněn 1200 lehkooděnci (velites), což byli chudí občané, kteří si nemohli dovolit pořídit zbroj. Dvě centurie pak v boji tvořily manipul, základní taktickou jednotku. Ke každé legii ještě patřilo 300 jezdců (equites), tvořených nejbohatšími Římany, kteří si mohli dovolit vydržovat koně.V boji ovšem římská jízda většinou nehrála významnou úlohu.

    Popis taktiky a dalších válečných úkonů republikánské armády vynechám, protože těsně před narozením Julia Caesara byl základní princip legií spočívající v jejich občanském charakteru zcela překopán. Toto uspořádání legií totiž změnil Gaius Marius na konci 2. století našeho letopočtu, jak je již zmíněno v kapitole Občanská válka, podkapitola Gaius Marius (třetí odstavec).

    Legie za Caesara

    (Složení legií a jejich formace, Vojáci v legiích, jejich hodnosti, Výzbroj a výstroj legionářů, Bojová taktika,
    Opevňovací a obléhací stavby a stroje)

    1) Složení legií a jejich formace

    Formace manipulů Marius složil po třech do útvarů zvaných kohorty, kterých bylo tedy v legii deset po 400-500 mužích. V bojové formaci čelo kohorty tvořilo padesát mužů v 8-10 řadách, celá bitevní formace pak byla tvořena třemi liniemi kohort. Do boje postupovaly kohorty šachovnicovitě upořádány (kohorty 2. linie kryly mezery mezi kohortami 1. linie), takže čelo jedné legie bylo 300m široké a jednotlivé linie kohort byly od sebe vzdáleny 50m. Před kontaktem s nepřítelem vojáci zvětšili své rozestupy a tím vytvořili kompaktní bojovou linii, ve které jedna kohorta navazovala na druhou. Každá kohorta se ještě dělila na 6 centurií (kromě první kohorty, která měla centurií jen 5, zato složených z nejlepších mužů), přičemž v každé centurii bylo při plném počtu kolem 80 vojáků. Dohromady tedy tvořilo legii 4000 - 5000 mužů, jejich počet ovšem v průběhu tažení klesal. Předpokládalo se, že tento pokles bude vyvážen zkušenostmi, které vojáci získají v boji. Pokud klesl počet vojáků pod únosnou mez, často docházelo ke sloučení dvou legií do jedné. Jízda a pomocné jednotky byly z převážné části verbovány z místního obyvatelstva.

    V případě potřeby dokázaly legie vytvořit i jiné formace, například klín (cuneus) nebo obranný kruh (orbis). Při přesunech tvořily čelo pomocné jednotky, které prováděly průzkum terénu. Přední voj byl posílen jízdou, pak pochodovali vojáci nesoucí nářadí k budování tábora, za nimi následovaly ženijní oddíly, připravené ke stavbě improvizovaných komunikací. Uprostřed pochodové formace měl místo velitel a jeho štáb, za ním pak vozatajstvo s nákladem, až potom pochodovaly jednotlivé legie a za nimi následoval opět posílený zadní voj. V krajinách, kde hrozilo akutní nebezpečí přepadení, většinou legie obklopily vozatajstvo tak, aby bylo ze všech stran chráněno.

    2) Vojáci v legiích, jejich hodnosti

    Od dob Gaia Maria se do legií odváděli převážně dobrovolníci z řad římských občanů; pokud jejich počet nestačil, mohl velitel vojska provést povinný odvod. Do legií se vstupovalo na 20 let a po odchodu ze služby bývala vojákům buď přidělena půda, nebo vyplacena finanční odměna. Žold nepřesahoval průměrné platy dělníků v Římě, ale voják měl v případě vítězství nárok na podíl z kořisti a navíc dostával jídlo i ošacení zdarma. Legionáři se během služby v armádě nesměli ženit.

    Výcvik nováčků začal ihned po složení přísahy (která se každý rok opakovala). Pro zlepšení fyzické kondice vojáci třikrát do měsíce podnikali třicetikilometrové pochody s plnou polní, přičemž polovinu vzdálenosti překonávali chůzí, polovinu během. Voják si nosil veškeré své věci sám - proto se vojákům začalo přezdívat mezci Mariovi (muli Marii). Další výcvik se zaměřoval na vše, co mohlo při tažení legionáře potkat. Byl to hlavně výcvik se zbraněmi, kdy cvičenci trénovali údery mečem gladiem a vrhy oštěpem na dřevěném kůlu. Dále se nováčci učili zachovávat bojové formace, jezdit na koni, plavat a stavět obranná zařízení. Nižší vojenské hodnosti byly např. optio, zástupce centuriona, nosič odznaku centurie (signifer,) dále trubači na roh (cornicices) a trubku (tubicines) a nakonec prestižní hodnost nosiče stříbrného odznaku legie, aquilifera.

    Nevyšší hodnost, které mohl prostý voják v legiích dosáhnout, byla již zmíněná pozice centuriona, tedy velitele centurie. Hierarchie centurionů v rámci kohorty (kde jich bylo šest) rozlišovala tři různé stupně hodností, a to hastatus (posterior, prior), princeps (posterior, prior) a pilus (posterior, prior). Výsadní postavení mezi centuriony zaujímalo pět centurionů první kohorty, z nichž nejvyšší, primus pilus, byl podřízen přímo veliteli legie. Nad obyčejnými centuriony stáli vojenští tribuni, což byli většinou mladí, nezkušení aristokraté, pro které tato hodnost znamenala začátek politické kariéry. Ten z nich, který měl již nějaké zkušenosti v legiích, byl jmenován velitelem tribunů (tribunus laticlavius), ostatní byli zváni tribuni augusticlavii. Vzhledem k jejich nezkušenosti s velením měl nad nimi dozor legát, ostřílený důstojník, kterému podléhalo velení celé legie. Ten se zodpovídal už jen vrchnímu veliteli vojska (konzulovi nebo prokonzulovi, popřípadě praetorovi). Na bezproblémovém chodu legií se podíleli samozřejmě i lékaři, zvěrolékaři, vojenští kvestoři a také kati a exekutoři, pověření vykonáváním tělesných trestů.

    3) Výzbroj a výstroj legionářů

    Výzbroj legionářů byla jednotná a tvořily ji dva oštěpy zvané pilum: těžký a lehký, oba kolem 2 metrů dlouhé. Byly speciálně upraveny, aby nemohly být nepřítelem znovu použity, například změkčením kovové hlavice tak, aby se po dopadu ohnula, nebo zeslabením spoje mezi hlavicí a ratištěm (násadou) tak, aby se spoj po dopadu zlomil. Oštěpy mohly vážit až 1,2 kg a při použití řemene zvaného amentum mohly být vrženy do vzdálenosti až 60 metrů.

    K boji zblízka používali legionáři meč gladius s čepelí dlouhou kolem 50 cm. Tato zbraň byla zavedena do výzbroje legií ve 2. století př.n.l. a vešla ve známost svojí účinností. Historik Titus Livius při popisu tažení Římanů proti Filipovi Makedonskému píše o gladiu toto:"Nyní však (Makedonci) spatřili těla zohavená hispánským mečem (gladiem), s uťatými pažemi i s plecí anebo celé hlavy oddělené od těla useknutou šíjí, vyhřezlé vnitřnosti i tu celou příšernost jiných zranění." Vojáci nosili meč na pravé straně, centurioni na levé. Tato výzbroj byla ještě doplněna dýkou.

    Štít Caesarových legionářů se nazýval scutum, byl vypuklý a měl tvar obdélníka o stranách 75×120 cm s výrazně zakulacenými rohy. Skládal se ze dvou až tří dřevěných desek pokrytých ovčí plstí a obšitých plátnem, které mohlo mít rozličnou barvu a malbu, podle kterých se možná určovala příslušnost k jednotce. Uprostřed štítu byla upevněna puklice (umbo), kovová výduť, pod kterou se nacházelo držadlo štítu tvořené tlustou lištou. Na pochodu nosili vojáci štíty v kožených pouzdrech, aby je ochránili před vlhkostí.

    Na konci republiky tvořila ochrannou výstroj legionářů drátěná košile chránící tělo a případně i ramena, sahající do půli stehen. Důstojníci nosili i chrániče holení, případně od tribunů výše i hrudní pancéře řeckého typu. Přilby byly pro prosté vojáky vyráběny sériově, což se odráželo i na jejich kvalitě. Na jejich kónickou horní část byly připevněny lícnice a výčnělek, chránící týl. Důstojníci nosili většinou přilby vycházející z řeckých vzorů, které měly hledí redukováno už jen na pouhý estetický prvek.

    4) Bojová taktika

    První kontakt s nepřítelem prováděla většinou jízda nebo lehká pěchota, která měla za úkol narušit nepřátelské řady. Když se stáhla, postoupila k nepříteli pěchota seskupená do tří linií (viz výše). Když se k nepříteli přiblížila první linie, vojáci v předních řadách zdvojnásobili své rozestupy, aby měli dostatek místa k boji, a tím vytvořili bojovou linii, pak vrhli své oštěpy a pustili se do boje zblízka, zatímco jejich spolubojovníci se pokoušeli zasáhnout nepřítele svými oštěpy nebo těmi, které sesbíraly pomocné oddíly. Caesar stavěl do první linie své nejlepší vojáky, aby zničil nepřítele hned prvním náporem. Po několika minutách boje se první řady vojáků unavených bojem stáhly dozadu a nahradily je řady, které stály za nimi, a to se opakovalo stále dokola. Pokud první linie utrpěla v boji těžké ztráty nebo už byla vyčerpaná, byla vystřídána druhou linií, a ta případně třetí. Vystřídané linie se zatím mohly znovu zformovat, odpočinout si a připravit se k dalšímu boji.

    Tímto způsobem většinou Caesarovy legie dokázaly prorazit řady galských vojsk, což obvykle následovalo zhroucení celé bojové linie Galů. Prchající pak pronásledovala jízda, dokud to bylo bezpečné. Když k tomu byla vhodná situace, používali římští vojevůdci samozřejmě také různé léčky a pasti. Co se jízdy týče, je nutno poznamenat, že neměla v římském vojsku až do 2. století n.l. výraznou úlohu, na což Římané také doplatili například při bitvách s Hannibalem. Caesar, který si význam jízdy velmi dobře uvědomoval, rozšiřoval svoje legie o najaté germánské a galské jezdce.


    Pro zvětšení klikněte

    5) Opevňovací a obléhací stavby a stroje

    Disciplína, organizace a vytrvalost římských legií byly snad nejlépe vidět na budování či překonávání obranných zařízení; v obém legie vynikaly. Jednoznačně nejčastěji stavěly legie tábory (castrum), buďto přechodné na jednu noc, nebo stálé, například na zimu, popřípadě i na několik let. Přechodné tábory měly tvar čtverce, přičemž jeho hrany tvořil příkop (fossa) a násep (ager), vysoký v závislosti na potřebě a možnostech daných zvolenou lokalitou. Dodatečně se tábory opevňovaly palisádou (hradbou z kůlů), zpevněnou proutím a větvemi. Tábory byly budovány podle přísného pravoúhlého plánu. Dovnitř vedly čtyři brány, každá se nacházela v jedné hraně čtverce. První byla Porta decumana, od níž vedla do středu tábora cesta Decumana maximalis, která končila před velitelstvím s vojevůdcovským stanem, tzv. Praetoriem. V těch místech ji křížila kolmá Via pricipalis, na kterou se vstupovalo skrz brány Porta principalis dexter a sinister (pravá a levá). K Preatoriu se zezadu přicházelo poslední bránou, zvanou Porta praetoria. V táboře bydleli  vojáci v malých stanech po osmi, důstojníci už pochopitelně měli nárok na větší pohodlí. V případě trvalých táborů si legionáři stavěli domy ze dřeva a slámy, nebo dokonce z kamene.

    Při dobývání opevněných míst používali Římané několik způsobů. Nejúčinnějším z nich bylo obléhání, při kterém byly pevnost či město obklopeny i dvojitou hradbou, přičemž jedna z nich bránila obklíčeným ve výpadu, druhá chránila týl obléhajících jednotek. (Vizte bitvu o Alesii.) Když dozrál čas, pronikli Římané do města například pomocí podkopu, který vykopali pod hradbami a vyztužili dřevem, aby se nezhroutil. Ve vhodné chvíli zapálili vojáci výztuhy, strop podkopu se propadl a hradby stojící nad ním se zřítily. Častým způsobem, jak se dostat na nepřátelské hradby, byla také obléhací věž (heliopolis), stavba ze dřeva, pokrytá tlustou namokřenou kůží, která ji chránila před zapálením obránci. Věž se přisunovala k hradbám na kolech nebo dřevěných kůlech, z jejího cimbuří mohli vojáci ostřelovat nepřítele na hradbách a její součástí mohl být i beranidlo nebo tzv. datel, zařízení sloužící ke zbourání hradeb. Přes můstky, které byly na věži umístěny, se  mohli vojáci snadno dostat na hradby. Třetím, časově i materiálně nejnáročnějším prvkem byl násep (agger), vystavěný ze dřeva a hlíny, který překlenul příkopy a umožnil válečným strojům, aby se ke hradbám dostaly. Jeho součástí byly přístřešky, které chránily vojáky při přesunu. Příkladem jeho využití je obléhání Avarica Caesarem roku 52 př.n.l.

    Římané využívali s oblibou i různých válečných strojů, a to nejen při obléhání, ale i při standardních bitvách. Jednalo se především o tzv. onager (osel), který vrhal kamenné střely pomocí vertikálně umístěného ramene, připevněného k pevné konstrukci pružnými provazy. Náboj byl uložen ve lžíci nebo kapse a byl vržen po střední balistické křivce, pročež nepředstavoval takové nebezpečí pro pěchotu, ale proti opevněním byl strašnou zbraní s obrovským účinkem. Dalším strojem byla ballista, něco jako velká kuše, jejíž ramena byla připevněna provazy k vertikálním válcům. Vrhala náboje ze dřeva nebo kamení. Catapulta byla ballistě velmi podobná, jenom místo nábojů vrhala střely, podobné velkým šípům. Jejich zásah nevydrželo ani to nejlepší brnění; bez problémů dokázala prostřelit dva vojáky stojící za sebou. Lehká verze catapulty se nazývala scorpion.

    Římští vojevůdci si ovšem zakládali také na schopnostech svých ženistů, kteří se proslavili především stavbami silnic a mostů, ať už stálých, nebo dočasných. Kvalitní komunikace pomohly Římanům vyhrát nejednu válku a i v dobách míru měly značný podíl na prosperitě říše. Vojenští inženýři byli dokonce povoláváni i k budování civilních staveb, jako byly akvadukty a podobně.

    Další kapitolou je Válka galská