www.juliuscaesar.unas.cz |
Gaius Julius Caesar:
|
Výběr kapitol:
© Ondřej Franěk, 2008-2012
|
Caesarovy legie (Legie za rané republiky, Legie za Caesara) Julius Caesar se tedy odebral roku 58 př.n.l. do svých provincií, jejichž vojenská posádka dohromady tvořila čtyři legie. Na následujících řádcích se pokusím popsat, co to vlastně legie byly, jak byly organizovány a jak bojovaly. Legie za rané a střední republiky Název legie vznikl ze slova legio,
což znamená výběr nebo také vojenská výzva, Popis taktiky a dalších válečných úkonů republikánské armády vynechám, protože těsně před narozením Julia Caesara byl základní princip legií spočívající v jejich občanském charakteru zcela překopán. Toto uspořádání legií totiž změnil Gaius Marius na konci 2. století našeho letopočtu, jak je již zmíněno v kapitole Občanská válka, podkapitola Gaius Marius (třetí odstavec). (Složení legií a
jejich formace, Vojáci v legiích, jejich
hodnosti, Výzbroj a výstroj legionářů, Bojová taktika, 1) Složení legií a jejich formace Formace manipulů Marius složil po třech
do útvarů zvaných V případě potřeby dokázaly legie vytvořit i jiné formace, například klín (cuneus) nebo obranný kruh (orbis). Při přesunech tvořily čelo pomocné jednotky, které prováděly průzkum terénu. Přední voj byl posílen jízdou, pak pochodovali vojáci nesoucí nářadí k budování tábora, za nimi následovaly ženijní oddíly, připravené ke stavbě improvizovaných komunikací. Uprostřed pochodové formace měl místo velitel a jeho štáb, za ním pak vozatajstvo s nákladem, až potom pochodovaly jednotlivé legie a za nimi následoval opět posílený zadní voj. V krajinách, kde hrozilo akutní nebezpečí přepadení, většinou legie obklopily vozatajstvo tak, aby bylo ze všech stran chráněno. 2) Vojáci v legiích, jejich hodnosti Od dob Gaia Maria se do legií odváděli převážně dobrovolníci z řad římských občanů; pokud jejich počet nestačil, mohl velitel vojska provést povinný odvod. Do legií se vstupovalo na 20 let a po odchodu ze služby bývala vojákům buď přidělena půda, nebo vyplacena finanční odměna. Žold nepřesahoval průměrné platy dělníků v Římě, ale voják měl v případě vítězství nárok na podíl z kořisti a navíc dostával jídlo i ošacení zdarma. Legionáři se během služby v armádě nesměli ženit.
Nevyšší hodnost, které mohl prostý voják v legiích dosáhnout, byla již zmíněná pozice centuriona, tedy velitele centurie. Hierarchie centurionů v rámci kohorty (kde jich bylo šest) rozlišovala tři různé stupně hodností, a to hastatus (posterior, prior), princeps (posterior, prior) a pilus (posterior, prior). Výsadní postavení mezi centuriony zaujímalo pět centurionů první kohorty, z nichž nejvyšší, primus pilus, byl podřízen přímo veliteli legie. Nad obyčejnými centuriony stáli vojenští tribuni, což byli většinou mladí, nezkušení aristokraté, pro které tato hodnost znamenala začátek politické kariéry. Ten z nich, který měl již nějaké zkušenosti v legiích, byl jmenován velitelem tribunů (tribunus laticlavius), ostatní byli zváni tribuni augusticlavii. Vzhledem k jejich nezkušenosti s velením měl nad nimi dozor legát, ostřílený důstojník, kterému podléhalo velení celé legie. Ten se zodpovídal už jen vrchnímu veliteli vojska (konzulovi nebo prokonzulovi, popřípadě praetorovi). Na bezproblémovém chodu legií se podíleli samozřejmě i lékaři, zvěrolékaři, vojenští kvestoři a také kati a exekutoři, pověření vykonáváním tělesných trestů. 3) Výzbroj a výstroj legionářů Výzbroj legionářů byla jednotná a tvořily ji dva oštěpy zvané pilum: těžký a lehký, oba kolem 2 metrů dlouhé. Byly speciálně upraveny, aby nemohly být nepřítelem znovu použity, například změkčením kovové hlavice tak, aby se po dopadu ohnula, nebo zeslabením spoje mezi hlavicí a ratištěm (násadou) tak, aby se spoj po dopadu zlomil. Oštěpy mohly vážit až 1,2 kg a při použití řemene zvaného amentum mohly být vrženy do vzdálenosti až 60 metrů.
Štít Caesarových legionářů se nazýval scutum, byl vypuklý a měl tvar obdélníka o stranách 75×120 cm s výrazně zakulacenými rohy. Skládal se ze dvou až tří dřevěných desek pokrytých ovčí plstí a obšitých plátnem, které mohlo mít rozličnou barvu a malbu, podle kterých se možná určovala příslušnost k jednotce. Uprostřed štítu byla upevněna puklice (umbo), kovová výduť, pod kterou se nacházelo držadlo štítu tvořené tlustou lištou. Na pochodu nosili vojáci štíty v kožených pouzdrech, aby je ochránili před vlhkostí. Na konci republiky tvořila ochrannou výstroj legionářů drátěná košile chránící tělo a případně i ramena, sahající do půli stehen. Důstojníci nosili i chrániče holení, případně od tribunů výše i hrudní pancéře řeckého typu. Přilby byly pro prosté vojáky vyráběny sériově, což se odráželo i na jejich kvalitě. Na jejich kónickou horní část byly připevněny lícnice a výčnělek, chránící týl. Důstojníci nosili většinou přilby vycházející z řeckých vzorů, které měly hledí redukováno už jen na pouhý estetický prvek. První kontakt s nepřítelem prováděla většinou jízda nebo lehká pěchota, která měla za úkol narušit nepřátelské řady. Když se stáhla, postoupila k nepříteli pěchota seskupená do tří linií (viz výše). Když se k nepříteli přiblížila první linie, vojáci v předních řadách zdvojnásobili své rozestupy, aby měli dostatek místa k boji, a tím vytvořili bojovou linii, pak vrhli své oštěpy a pustili se do boje zblízka, zatímco jejich spolubojovníci se pokoušeli zasáhnout nepřítele svými oštěpy nebo těmi, které sesbíraly pomocné oddíly. Caesar stavěl do první linie své nejlepší vojáky, aby zničil nepřítele hned prvním náporem. Po několika minutách boje se první řady vojáků unavených bojem stáhly dozadu a nahradily je řady, které stály za nimi, a to se opakovalo stále dokola. Pokud první linie utrpěla v boji těžké ztráty nebo už byla vyčerpaná, byla vystřídána druhou linií, a ta případně třetí. Vystřídané linie se zatím mohly znovu zformovat, odpočinout si a připravit se k dalšímu boji. Tímto způsobem většinou Caesarovy legie dokázaly prorazit řady galských vojsk, což obvykle následovalo zhroucení celé bojové linie Galů. Prchající pak pronásledovala jízda, dokud to bylo bezpečné. Když k tomu byla vhodná situace, používali římští vojevůdci samozřejmě také různé léčky a pasti. Co se jízdy týče, je nutno poznamenat, že neměla v římském vojsku až do 2. století n.l. výraznou úlohu, na což Římané také doplatili například při bitvách s Hannibalem. Caesar, který si význam jízdy velmi dobře uvědomoval, rozšiřoval svoje legie o najaté germánské a galské jezdce. 5) Opevňovací a obléhací
stavby a stroje
Disciplína, organizace a vytrvalost římských legií
byly snad nejlépe vidět na budování či překonávání obranných
zařízení; v obém legie vynikaly. Jednoznačně nejčastěji stavěly
legie tábory (castrum), buďto přechodné na jednu noc, nebo stálé, například
na zimu, popřípadě i na několik let. Přechodné tábory měly tvar
čtverce, přičemž jeho hrany tvořil příkop (fossa) a násep
(ager), vysoký v závislosti
na potřebě a možnostech daných zvolenou lokalitou. Dodatečně se tábory
opevňovaly palisádou (hradbou z kůlů), zpevněnou proutím a větvemi.
Tábory byly budovány podle přísného pravoúhlého plánu. Dovnitř
vedly čtyři brány, každá se nacházela
v jedné hraně čtverce. První byla Porta decumana, od níž
vedla do středu tábora cesta Decumana maximalis, která končila
před velitelstvím s vojevůdcovským stanem, tzv. Praetoriem. V těch místech
ji křížila kolmá Via pricipalis, na kterou se vstupovalo skrz
brány Porta principalis dexter a sinister (pravá a levá).
K Preatoriu se zezadu přicházelo poslední bránou, zvanou Porta
praetoria. V táboře bydleli vojáci v malých stanech po osmi, důstojníci
už pochopitelně měli nárok na větší pohodlí. V případě trvalých
táborů si legionáři stavěli domy ze dřeva a slámy, nebo dokonce z
kamene. Při dobývání opevněných míst používali
Římané několik způsobů. Nejúčinnějším z nich bylo obléhání,
při kterém byly pevnost či město obklopeny i dvojitou hradbou, přičemž
jedna z nich bránila obklíčeným ve výpadu, druhá chránila týl
obléhajících jednotek. (Vizte bitvu o Alesii.) Když dozrál čas, pronikli Římané do města
například pomocí podkopu, který vykopali pod hradbami a vyztužili dřevem,
aby se nezhroutil. Ve vhodné chvíli zapálili vojáci výztuhy, strop
podkopu se propadl a hradby stojící nad ním se zřítily. Častým způsobem,
jak se dostat na nepřátelské hradby, byla také obléhací věž
(heliopolis), stavba ze dřeva, pokrytá tlustou namokřenou kůží,
která ji chránila před zapálením obránci. Věž se přisunovala k
hradbám na kolech nebo dřevěných kůlech, z jejího cimbuří mohli
vojáci ostřelovat nepřítele na hradbách a její součástí mohl být
i beranidlo nebo tzv. datel, zařízení sloužící ke zbourání
hradeb. Přes můstky, které byly na věži umístěny, se mohli
vojáci snadno dostat na hradby.
Římští vojevůdci si ovšem zakládali také na schopnostech svých ženistů, kteří se proslavili především stavbami silnic a mostů, ať už stálých, nebo dočasných. Kvalitní komunikace pomohly Římanům vyhrát nejednu válku a i v dobách míru měly značný podíl na prosperitě říše. Vojenští inženýři byli dokonce povoláváni i k budování civilních staveb, jako byly akvadukty a podobně. Další kapitolou je Válka galská |