Formace manipulů Marius složil po třech do útvarů zvaných kohorty, kterých bylo tedy v legii deset po 400-500 mužích. V bojové formaci čelo kohorty tvořilo padesát mužů v 8-10 řadách, celá bitevní formace pak byla tvořena třemi liniemi kohort. Do boje postupovaly kohorty šachovnicovitě upořádány (kohorty 2. linie kryly mezery mezi kohortami 1. linie), takže čelo jedné legie bylo 300m široké a jednotlivé linie kohort byly od sebe vzdáleny 50m. Před kontaktem s nepřítelem vojáci zvětšili své rozestupy a tím vytvořili kompaktní bojovou linii, ve které jedna kohorta navazovala na druhou. Každá kohorta se ještě dělila na 6 centurií (kromě první kohorty, která měla centurií jen 5, zato složených z nejlepších mužů), přičemž v každé centurii bylo při plném počtu kolem 80 vojáků. Dohromady tedy tvořilo legii 4000 - 5000 mužů, jejich počet ovšem v průběhu tažení klesal. Předpokládalo se, že tento pokles bude vyvážen zkušenostmi, které vojáci získají v boji. Pokud klesl počet vojáků pod únosnou mez, často docházelo ke sloučení dvou legií do jedné. Jízda a pomocné jednotky byly z převážné části verbovány z místního obyvatelstva.

V případě potřeby dokázaly legie vytvořit i jiné formace, například klín (cuneus) nebo obranný kruh (orbis). Při přesunech tvořily čelo pomocné jednotky, které prováděly průzkum terénu. Přední voj byl posílen jízdou, pak pochodovali vojáci nesoucí nářadí k budování tábora, za nimi následovaly ženijní oddíly, připravené ke stavbě improvizovaných komunikací. Uprostřed pochodové formace měl místo velitel a jeho štáb, za ním pak vozatajstvo s nákladem, až potom pochodovaly jednotlivé legie a za nimi následoval opět posílený zadní voj. V krajinách, kde hrozilo akutní nebezpečí přepadení, většinou legie obklopily vozatajstvo tak, aby bylo ze všech stran chráněno.

2) Vojáci v legiích, jejich hodnosti

Od dob Gaia Maria se do legií odváděli převážně dobrovolníci z řad římských občanů; pokud jejich počet nestačil, mohl velitel vojska provést povinný odvod. Do legií se vstupovalo na 20 let a po odchodu ze služby bývala vojákům buď přidělena půda, nebo vyplacena finanční odměna. Žold nepřesahoval průměrné platy dělníků v Římě, ale voják měl v případě vítězství nárok na podíl z kořisti a navíc dostával jídlo i ošacení zdarma. Legionáři se během služby v armádě nesměli ženit.

Výcvik nováčků začal ihned po složení přísahy (která se každý rok opakovala). Pro zlepšení fyzické kondice vojáci třikrát do měsíce podnikali třicetikilometrové pochody s plnou polní, přičemž polovinu vzdálenosti překonávali chůzí, polovinu během. Voják si nosil veškeré své věci sám - proto se vojákům začalo přezdívat mezci Mariovi (muli Marii). Další výcvik se zaměřoval na vše, co mohlo při tažení legionáře potkat. Byl to hlavně výcvik se zbraněmi, kdy cvičenci trénovali údery mečem gladiem a vrhy oštěpem na dřevěném kůlu. Dále se nováčci učili zachovávat bojové formace, jezdit na koni, plavat a stavět obranná zařízení. Nižší vojenské hodnosti byly např. optio, zástupce centuriona, nosič odznaku centurie (signifer,) dále trubači na roh (cornicices) a trubku (tubicines) a nakonec prestižní hodnost nosiče stříbrného odznaku legie, aquilifera.

Nevyšší hodnost, které mohl prostý voják v legiích dosáhnout, byla již zmíněná pozice centuriona, tedy velitele centurie. Hierarchie centurionů v rámci kohorty (kde jich bylo šest) rozlišovala tři různé stupně hodností, a to hastatus (posterior, prior), princeps (posterior, prior) a pilus (posterior, prior). Výsadní postavení mezi centuriony zaujímalo pět centurionů první kohorty, z nichž nejvyšší, primus pilus, byl podřízen přímo veliteli legie. Nad obyčejnými centuriony stáli vojenští tribuni, což byli většinou mladí, nezkušení aristokraté, pro které tato hodnost znamenala začátek politické kariéry. Ten z nich, který měl již nějaké zkušenosti v legiích, byl jmenován velitelem tribunů (tribunus laticlavius), ostatní byli zváni tribuni augusticlavii. Vzhledem k jejich nezkušenosti s velením měl nad nimi dozor legát, ostřílený důstojník, kterému podléhalo velení celé legie. Ten se zodpovídal už jen vrchnímu veliteli vojska (konzulovi nebo prokonzulovi, popřípadě praetorovi). Na bezproblémovém chodu legií se podíleli samozřejmě i lékaři, zvěrolékaři, vojenští kvestoři a také kati a exekutoři, pověření vykonáváním tělesných trestů.

3) Výzbroj a výstroj legionářů

Výzbroj legionářů byla jednotná a tvořily ji dva oštěpy zvané pilum: těžký a lehký, oba kolem 2 metrů dlouhé. Byly speciálně upraveny, aby nemohly být nepřítelem znovu použity, například změkčením kovové hlavice tak, aby se po dopadu ohnula, nebo zeslabením spoje mezi hlavicí a ratištěm (násadou) tak, aby se spoj po dopadu zlomil. Oštěpy mohly vážit až 1,2 kg a při použití řemene zvaného amentum mohly být vrženy do vzdálenosti až 60 metrů.

K boji zblízka používali legionáři meč gladius s čepelí dlouhou kolem 50 cm. Tato zbraň byla zavedena do výzbroje legií ve 2. století př.n.l. a vešla ve známost svojí účinností. Historik Titus Livius při popisu tažení Římanů proti Filipovi Makedonskému píše o gladiu toto:"Nyní však (Makedonci) spatřili těla zohavená hispánským mečem (gladiem), s uťatými pažemi i s plecí anebo celé hlavy oddělené od těla useknutou šíjí, vyhřezlé vnitřnosti i tu celou příšernost jiných zranění." Vojáci nosili meč na pravé straně, centurioni na levé. Tato výzbroj byla ještě doplněna dýkou.

Štít Caesarových legionářů se nazýval scutum, byl vypuklý a měl tvar obdélníka o stranách 75×120 cm s výrazně zakulacenými rohy. Skládal se ze dvou až tří dřevěných desek pokrytých ovčí plstí a obšitých plátnem, které mohlo mít rozličnou barvu a malbu, podle kterých se možná určovala příslušnost k jednotce. Uprostřed štítu byla upevněna puklice (umbo), kovová výduť, pod kterou se nacházelo držadlo štítu tvořené tlustou lištou. Na pochodu nosili vojáci štíty v kožených pouzdrech, aby je ochránili před vlhkostí.

Na konci republiky tvořila ochrannou výstroj legionářů drátěná košile chránící tělo a případně i ramena, sahající do půli stehen. Důstojníci nosili i chrániče holení, případně od tribunů výše i hrudní pancéře řeckého typu. Přilby byly pro prosté vojáky vyráběny sériově, což se odráželo i na jejich kvalitě. Na jejich kónickou horní část byly připevněny lícnice a výčnělek, chránící týl. Důstojníci nosili většinou přilby vycházející z řeckých vzorů, které měly hledí redukováno už jen na pouhý estetický prvek.

4) Bojová taktika

První kontakt s nepřítelem prováděla většinou jízda nebo lehká pěchota, která měla za úkol narušit nepřátelské řady. Když se stáhla, postoupila k nepříteli pěchota seskupená do tří linií (viz výše). Když se k nepříteli přiblížila první linie, vojáci v předních řadách zdvojnásobili své rozestupy, aby měli dostatek místa k boji, a tím vytvořili bojovou linii, pak vrhli své oštěpy a pustili se do boje zblízka, zatímco jejich spolubojovníci se pokoušeli zasáhnout nepřítele svými oštěpy nebo těmi, které sesbíraly pomocné oddíly. Caesar stavěl do první linie své nejlepší vojáky, aby zničil nepřítele hned prvním náporem. Po několika minutách boje se první řady vojáků unavených bojem stáhly dozadu a nahradily je řady, které stály za nimi, a to se opakovalo stále dokola. Pokud první linie utrpěla v boji těžké ztráty nebo už byla vyčerpaná, byla vystřídána druhou linií, a ta případně třetí. Vystřídané linie se zatím mohly znovu zformovat, odpočinout si a připravit se k dalšímu boji.

Tímto způsobem většinou Caesarovy legie dokázaly prorazit řady galských vojsk, což obvykle následovalo zhroucení celé bojové linie Galů. Prchající pak pronásledovala jízda, dokud to bylo bezpečné. Když k tomu byla vhodná situace, používali římští vojevůdci samozřejmě také různé léčky a pasti. Co se jízdy týče, je nutno poznamenat, že neměla v římském vojsku až do 2. století n.l. výraznou úlohu, na což Římané také doplatili například při bitvách s Hannibalem. Caesar, který si význam jízdy velmi dobře uvědomoval, rozšiřoval svoje legie o najaté germánské a galské jezdce.