www.juliuscaesar.unas.cz

Gaius Julius Caesar:
Zrádce, nebo mesiáš?

  • Hlavní strana
  • Výběr kapitol:
  • Caesarova rodina
  • 1. občanská válka
  • Politické začátky
  • Caesar konzulem
  • Caesarovy legie
  • Válka galská
  • Konec triumvirátu
  • Rubicon
  • Černý den republiky
  • Caesarův čtyřnásobný triumf
  • Smrt
  • Epilog
  • Další texty, citáty a zajímavosti
  • Caesarovy bitvy
  • Návštěvní kniha

    Odkazy a literatura

    © Ondřej Franěk, 2008-2012
    ondrej-franek@email.cz

    Caesar konzulem
    (62-58 př.n.l.)

    (Caesar budiž konzulem!, Triumvirát vládne)

    Cesar budiž konzulem!

    Svojí preaturu zvládl Ceasar velmi dobře, dokonce natolik, že když uplynula doba vyměřená pro jeho úřad, přátelé v Římě navrhli, aby mu bylo uděleno právo pořádat triumf, slavnostní průvod městem, kdy byl vojevůdce, kráčející v čele svých vojáků a vezoucí válečné trofeje, zahrnován potleskem a obdivem davu. Caesara však tlačil čas; konzulské volby byly za rohem a konstelace politické moci mu dávala velkou šanci na zvolení. V zákonech republiky ale stálo, že vojevůdce nesmí vkročit do Říma dříve, než uspořádá triumf. A také že kdo není ve městě, nemá právo kandidovat na konzula. Z toho vyplývá, že Ceasarovi musel senát nejdříve schválit (či neschválit) triumf, a teprve potom se mohl Caesar oficiálně zapsat na kandidátku. Když došlo na lámání chleba a senát měl o Caesarově triumfu hlasovat, vzal si slovo Marcus Portius Cato, zatvrzelý konzervativec a nepřítel Caesara, Crassa a jim podobných, a řečnil až do soumraku, takže k hlasování nedošlo a muselo být odloženo na později. V případě odkladu by ale Ceasar nemohl kandidovat na post konzula, a proto se nyní musel rozhodnout mezi jedním dnem slávy a jedním rokem moci. A Caesar - protože byl Caesarem - zvolil to druhé. Vzdal se práva na triumf a veřejně ohlásil svou kandidaturu.

    Samozřejmě věděl, co dělá. Mezi prostým lidem byl populární pro své charisma a podporu mocných mu zajistil bohatý přítel a ochránce Marcus Licinius Crassus. A byl tu ještě někdo, kdo mohl Caesarovi pomoci dosáhnout na post nejvyšší. Nebyl to nikdo jiný než Gnaeus Pompeius, kterému Caesar kdysi dopomohl na post velitele tažení, jež mělo za úkol definitivně odstranit pontského vládce Mithridata. Z východního bojiště se Pompeius nedávno vrátil obtěžkán vavříny i zlatem a hlavně obrovskou popularitou, která mu ovšem nadělala mnohé nepřátele, například výše zmíněného Catona, kterému se nakonec podařilo Pompeia izolovat od ostatních politických slupin. Bylo tedy jedině logické, že se Pompeius chopil možnosti získat zpět svůj politický vliv bez nejmenších námitek, a vzal si za manželku Caesarovu dceru Julii. Pompeius se dokonce prostřednictvím Caesara usmířil s Crassem, ačkoliv se tito dva dříve nenáviděli, jak to jenom političtí rivalové dovedou, a vznikl tak spolek, označovaný jako první triumvirát. Ceasarovo vítězství ve volbách na rok 59 př.n.l. nebylo proto nijak překvapivé. Druhým konzulem byl nakonec zvolen kandidát konzervativců, Marcus Bibulus, který byl dříve Ceasarovým kolegou při výkonu aedilského úřadu. V tomto roce se také Caesar potřetí oženil, tentokrát s Calpurnií, dcerou Lucia Calpurnia Pisona, římského politika, který se za dva roky nato stal konzulem.

    Triumvirát vládne

    První, co Caesar ve svém úřadě udělal, bylo, že splatil Pompeiovi svůj dluh. Nejednalo se o žádné finanční transakce, ale o schválení zákona, který by potvrdil politické změny, které Pompeius na Východě provedl (včetně takových drobností jako je svržení seleukovské dynastie vládnoucí v Sýrii a vytvoření nové římské provincie na jejím místě), a hlavně umožnil bezplatné přidělení půdy Pompeiovým veteránům (tak bylo zvykem odměňovat válečné vysloužilce), kteří by se jinak bez práce potloukali po Římě. Senát ovšem na Catonův nátlak zákon neschválil, a Caesar se svými kolegy se proto obrátil na lidové shromáždění, kterému zákon předložil ke schválení na Foru Romanu. Teoreticky to samozřejmě bylo v pořádku, ale prosazení takto důležitého zákona proti vůli senátu bylo přinejmenším netradiční, a v římské republice se tradice téměř rovnala zákonu. Cato i Bibulus se pokoušeli na poslední chvíli hlasování odložit, ale byli Pompeiovými veterány donuceni opustit Forum. Když potom podpořil Pompeia veřejně nejen Caesar, ale i Crassus, bylo jasné, že zákon bude schválen. A tak se také stalo. Bylo jenom typické, že do čela komise, která měla za úkol pozemky odkoupit či zabavit a následně rozdělit, byli jmenováni právě Crassus a Pompeius.

    Další události pak byly zcela v režii triumvirátu. Pompeius a Crassus si plnili kapsy a Caesar ničil Catonovy a Bibulovy nervy. Ti se mu to pokusili oplatit tím, že přesvědčili senát, aby Caesarovi, který měl jako odstupující konzul dostat na pět let do správy některá římská území, přidělil provincie Zaalpskou Galii a Ilýrii, které byly v podstatě bezpečné a postrádaly jakoukoli příležitost vyznamenat se v boji. Tento plán ovšem selhal, když zemřel (přirozenou smrtí) správce Zaalpské Galie (dnes Provence), která byla vystavena možným nebezpečným galským útokům ze severu a její posádka čítala proto nezanedbatelné množství vojáků. Správa této provincie totiž přešla právě na Caesara.

    Bezohledná politika triumvirátu se ale odrazila na značném poklesu popularity jeho členů, a to hlavně mezi středovými politiky a voliči, což sice příliš nevadilo ani Caesarovi, ani Crassovi, ale Pompeius z toho byl celý sešlý a nešťastný, což na chvíli ohrozilo samotnou existenci triumvirátu. Na konci svého funkčního období tedy Caesar odpouštěl Řím a před žalobami za zneužití konzulských pravomocí ho chránilo jen to, že zastával úřad prokonzula a byl tedy soudně nenapadnutelný. Posledním důležitějším činem Caesarova prvního konzulátu bylo přeřazení jistého Publia Clodia (zmíněného v předchozí kapitole) z patricijského do plebejského stavu, což Clodiovi umožnilo získat funkci tribuna lidu a s ní i moc pomstít se Marcu Tulliu Ciceronovi, který veřejně při soudním jednání označil (právem) jeho sestru Clodii za, jemně řečeno, lehkou děvu, a svědčil proti samotnému Clodiovi při soudním přelíčení, ve kterém byl obviněn z rouhačství. Caesar Clodiovi jeho přání splnil proto, že se i on sám (spolu s Pompeiem a Crassem) stal terčem Ciceronových ostrých proslovů. Potom Caesar zamířil do svých provincí a zanechával za sebou Řím v situaci, která připomínala hnilobu.

    Další kapitolou jsou Caesarovy legie