www.juliuscaesar.unas.cz

Gaius Julius Caesar:
Zrádce, nebo mesiáš?

  • Hlavní strana
  • Výběr kapitol:
  • Caesarova rodina
  • 1. občanská válka
  • Politické začátky
  • Caesar konzulem
  • Caesarovy legie
  • Válka galská
  • Konec triumvirátu
  • Rubicon
  • Černý den republiky
  • Caesarův čtyřnásobný triumf
  • Smrt
  • Epilog
  • Další texty, citáty a zajímavosti
  • Caesarovy bitvy
  • Návštěvní kniha

    Odkazy a literatura

    © Ondřej Franěk, 2008-2012
    ondrej-franek@email.cz

    Konec triumvirátu
    (58 - 52 př.n.l.)

    (Clodius víří vody, Triumvirát se rozpadá)

    Clodius víří vody

    Zatímco na dalekém severu si Gaiu Julius Caesar prosekával cestu skrz Galii, v Římě běžel život svým vlastním tempem, které se brzy vymanilo z otěží dvou zbývajících triumvirů (Crassa a Pompeia), kteří ve městě zůstali. Zásluhu na tom měl mimojiné i sám Caesar, který, jak jsem už napsal v kapitole Caesar konzulem, ze své funkce těsně před odchodem do Galie umožnil jistému Publiu Clodiovi, aby přestoupil ze stavu patricijského do plebejského a tím mohl kandidovat na úřad tribuna lidu.

    Tento Clodius pomocí svých ozbrojených tlup, jejichž základem byla tzv. collegia, jakési obdoby středověkých cechů, dostal do vyhnanství samotného Cicerona, ale hned po něm se zakousl do sousta ještě většího: byl jím Gnaeus Pompeius, jeden z triumvirů. Tohoto muže brzy začaly pronásledovat výhrůžky, a co horšího, dokonce posměch chudiny, ať se hnul kamkoliv. Nakonec se Pompeius ze strachu o vlastní život ukryl ve svém domě a zůstal tam zabarikádovaný. Nejhorší na tom ovšem bylo, že Clodius našel podporu mezi většinou senátorů, kteří se krátkozrace kochali ponížením velikého Pompeia a nedošlo jim, kam až může takový způsob politiky vést.

    Narozdíl od Cicerona ale Pompeius věděl, jak se Clodiovi postavit. Roku 58 př.n.l. se stal tribunem lidu Titus Annius Milo, klient Pompeiův. Ten ihned zažaloval Clodia z vyvolávání násilí, a když byl soudní proces zastaven praetorem, kterým byl toho roku Clodiův bratr Appius, došlo mezi Milonem a Clodiem k soukromé válce. Proti Clodiovým gangům nasadil Milo Pompeiovy veterány a gladiátory a římské ulice ovládlo násilí. Uprostřed této vřavy dosáhl roku 57 Pompeius toho, že se směl Cicero vrátit zpátky do Říma. Brzy poté dosáhly násilnosti nového vrcholu, když se začalo jednat o tom, kdo povede tažení do východních provincií, které byly soustavně napadány Parthy. Když začal Clodius na tento post prosazovat Crassa, nabyl Pompeius přesvědčení, že právě Crassus je tím, kdo Clodia ovládá. V důsledku toho hrozil okamžitý rozpad triumvirátu, jak alespoň většina Římanů (včetně Cicerona) doufala. V té chvíli ale zasáhl Caesar a povolal své kolegy roku 56 př.n.l. k poradě do města Luca.

    Caesar znovu prokázal svojí schopnost jednat s lidmi a zanedlouho se ze severu vraceli usmíření triumvirové, doprovázení dvěma sty věrnými senátory. Podle dohody měli být Crassus a Pompeius zvoleni na následující rok konzuly a Ceasarovi měla být prodloužena správa jeho provincií o dalších pět let. První dva jmenovaní pak měli po vypršení svého konzulátu zastávat hodnosti prokonzulů v Hispánii (Pompeius) a Sýrii (Crassus). Tím triumvirát k hrůze mnoha svých odpůrců prakticky ovládl většinu vojenských sil republiky.

    Triumvirát se rozpadá

    Jenže tato situace neměla vydržet dlouho. Ještě roku 54 zemřela Pompeiova manželka a Caesarova dcera Julie, čímž se přerušilo dosud pevné pouto mezi těmito dvěma triumviry. Následujícího roku (53 př.n.l.) došlo k obrovské vojenské tragédii, když byl Crassus při pochodu syrskou pouští obklíčen Parthy. Ti ani nezkoušeli na Římany přímo zaútočit a zasypávali je bez ustání šípy z bezpečné vzdálenosti. Zranění a horkem zemdlení vojáci padali po desítkách a římské tažení se proměnilo v ústup. Crassus, jehož syn padl předešlého dne, se pokusil s Parthy vyjednávat, ale byl zabit. Zpátky do bezpečí římské provincie se doploužila jen hrstka přeživších, kolem 10 000 mužů v bitvě u Karrh padlo.

    Tak skončil triumvirát. Pokud se tehdy uzavírali sázky na to, kdo z jeho dvou zbylých členů se nyní stane prvním mužem republiky, byl jasným favoritem Pompeius. Caesar, který měl plné ruce práce s potlačováním Vercingetorigova povstání, neměl příliš mnoho možností, jak svoje postavení, které získal hlavně díky Crassovi a Pompeiovi, udržet. Navíc hned na přelomu let 53 a 52 došlo znovu k násilnostem mezi Milonovými a Clodiovými gangy; tentokrát se hrálo o to, kdo z nich se dostane na post konzula. V lednu byl při jedné rvačce Clodius Milonovými muži zabit. Rozhořčený dav se rozhodl uctít památku svého dobrodince tím, že vypálil sídlo senátu.

    Násilnosti se vystupňovaly do neúnosných mezí. Každému bylo jasné, že musí někdo tvrdě a rázně zasáhnout. A každému bylo jasné, že ten někdo je Pompeius. Ten mezitím udělal všechno proto, aby ze sebe smyl špínu, která na něm ulpěla během dřívějších let a sblížil se s konzervativní frakcí senátu, kterou vedl již zmíněný Marcus Portius Cato. I ten nakonec, i když nerad, souhlasil s tím, aby se Pompeius stal na rok 52 konzulem bez kolegy s plnou pravomocí. Do rukou tohoto muže byl tedy svěřen osud celé republiky, neboť situace v Římě jen odrážela stav celého jeho panství: Chaos, bezvládí, beznaděj.

     

    Další kapitolou je Rubicon