www.juliuscaesar.unas.cz

Gaius Julius Caesar:
Zrádce, nebo mesiáš?

  • Hlavní strana
  • Výběr kapitol:
  • Caesarova rodina
  • 1. občanská válka
  • Politické začátky
  • Caesar konzulem
  • Caesarovy legie
  • Válka galská
  • Konec triumvirátu
  • Rubicon
  • Černý den republiky
  • Caesarův čtyřnásobný triumf
  • Smrt
  • Epilog
  • Další texty, citáty a zajímavosti
  • Caesarovy bitvy
  • Návštěvní kniha

    Odkazy a literatura

    © Ondřej Franěk, 2008-2012
    ondrej-franek@email.cz

    Válka galská
    (58 - 52 př.n.l.)

    Válka v roce 58 př.n.l., 57 a 56 př.n.l., 55 a 54 př.n.l., Galské povstání

    Válka v roce 58 př.n.l.

    Julius Caesar začíná své proslulé Zápisky o válce galské (v originále Comentarii de bello gallico) slovy: "Galie se jako celek dělí na tři části. Jednu z nich obývají Belgové, druhou Aquitanové a poslední kmeny, které si samy říkají Keltové, ale my je nazýváme Galy. Tyto národy se od sebe odlišují jazykem, společenským uspořádáním i zákony." Galie byla pro mnoho Římanů místem opředeným legendami, kde se divocí a nebezpeční válečníci proháněli po hustých lesích zahalených mlhou. A co bylo horší, neustále hrozilo, že se tito nebezpeční válečníci rozhodnou vytáhnout do Itálie a vyplenit ji, jak se to stalo i v roce 386 př.n.l. Caesar se rozhodl využít strachu Římanů ke svému prospěchu a přemýšlel, jak by mohl rozpoutat velkou, slavnou a samozřejmě i vítěznou válku, aniž by zaútočil jako první.

    Příležitost mu k tomu poskytly kmeny Helvetiů, na jejichž území (dnešní Švýcarsko) začali podnikat nájezdy některé germánské kmeny. Helvetiové se proto roku 58 př.n.l. rozhodli opustit své usedlosti a vydali se na pochod směrem do Galie. Nejdříve se pokusili získat od Caesara, správce Zaalpské Galie, svolení k průchodu jejím územím. Caesar nedal hned jasnou odpověď, neboť potřeboval čas k vytvoření nových legií. Zatím vybudoval na hranicích provincie opevnění z valů a malých pevnůstek. Když konečně Caesar Helvetiům oznámil, že je do provincie nepustí, vydali si tito delší a náročnější cestou přes území Sequanů. Caesar se vrátil do Itálie pro dvě nově odvedené legie a od Aquileie (severní pobřeží Jadranu) stáhl další tři legie. S tímto vojskem rychlými pochody přešel Alpy a za chvíli znovu dorazil do Zaalpské Galie. Helvetiové mezitím dorazili na území kmene Haeduů a začali je plenit; Haeduové proto požádali Caesara o pomoc. Ten bez svolení senátu překročil se svými pěti legiemi hranice své provincie a tím porušil zákon, který předtím sám jako konzul navrhl. Caesarovi přátelé v Římě však celou záležitost vyřídili.

    Caesar dostih voj Helvetiů u řeky Araru. Počkal, až se většina z nich přeplaví na druhou stranu, a pak nečekaně udeřil na zbývající. Legionáři téměř beze ztrát zmasakrovali všechny, kteří nestihli utéct, muže, ženy i děti. Pak dal Caesar přes řeku postavit most a urychleně vyrazil za zbývajícími nepřáteli. Nechtěl riskovat bitvu s tak početným nepřítelem, dokud nebude mít možnost zaujmout výhodné postavení, a tak došlo k boji, teprve když se Caesar s legiemi od nepřátel vzdálil, aby doplnil zásoby, které rychle ubývaly. V bitvě nedaleko města Bibracte Caesar zvítězil a pobil něco kolem 130 000 lidí.

    Brzy po tomto vítězství požádaly další galské kmeny Caesara o pomoc proti Ariovistovi, germánském králi, který ohrožoval galská území. Caesar proti němu vytáhl a přiblížil se k jeho vojsku nedaleko Vensontia. Ariovistus nabídl Caesarovi vyjednávání, ale požadoval, aby s sebou vojevůdce vzal jen jezdce a ne pěšáky. Caesar nedůvěřoval galské jízdě, kterou u sebe měl, a tak přikázal, aby na galské koně nasedli vojáci jeho oblíbené X. legie. Legionáři pak mezi sebou vtipkovali, že Caesar povýšil X. legii do jezdeckého stavu. Vyjednávání ale rychle a bez výsledku skončilo, když se Germáni pokusili vyvolat s Caesarovými jezdci bitku. Po několika dnech došlo k velké bitvě, ve které byli Germáni poraženi. Ariovistus sice uprchl, ale zemřel nedlouho poté. Caesar zanechal na zimu své legie na území Sequanů, kteří byli spojenci Ariovistovi. Sám odešel do Předalpské Galie, aby mohl sledovat dění v Římě.

    Válka v roce 57 a 56 př.n.l.

    Následujícího roku se Caesar, posílen o dvě nové legie, vydal na sever proti Belgům, kteří proti Římanům shromáždili vojsko čítající na 300 000 mužů. Caesar je ovšem zaskočil rychlostí svého pochodu, když dorazil na území Belgů během patnácti dnů. Římané odrazili nepřítele při pokusu o překonání řeky Axonu, ale do velké pozemní bitvy se nepouštěli. Jenže Belgům se záhy začalo nedostávat potravin, a tak se rozešli do svých domovů. Caesar napadl jízdou jejich zadní voj a celé vojsko se rozuteklo. Caesar potom táhl rychlými pochody od hradiště k hradišti a bez boje si podroboval belgické kmeny. Postavili se mu až Nerviové, nejbojovnější z Belgů. Došlo ke krvavé bitvě na řece Sabis, ve které byli Nerviové zmasakrováni. Ženy a děti Caesar tentokrát ušetřil.

    Posledním kmenem, který Caesarovi bránil v konečném vítězství, byli Atuatukové, kteří se rozhodli bránit v jednom hradišti. Uzavřeli s Caesarem mír, ale pak napadli v noci jeho tábor, byli poraženi a z části pobiti, z části prodáni do otroctví. Moc Belgů byla zlomena. Když pak došla Caesarovi zpráva od Publia Crassa (syna stejnojmenného triumvira), který velel jedné legii, že pod římskou svrchovanost zařadil i kmeny za západním pobřeží Galie, mohl Caesar vzkázat římskému lidu, že celá Galie je dobyta. Za to se mu z iniciativy Pompeia dostalo patnáctidenních děkovných slavností, nejdelších, jaké se kdy v Římě konaly. Na zimu odešel Caesar na jih, jak bylo jeho zvykem.

    Zatímco prováděl inspekci v Ilýrii, část jeho vojska pod vedením Servia Galby úspěšně dobývala alpské průsmyky. Pak ale znovu začaly potíže; kmen Venetů, sídlící na dnešním Bretaňském poloostrově, zajal několik římských důstojníků, kteří se vydali rekvírovat potraviny, a jejich příkladu následovalo několik dalších pobřežních kmenů. Když se o tom Caesar dozvěděl, okamžitě vyrazil zběsilým tempem na místo a přikázal Crassovi vybudovat válečné loďstvo. Až do jeho připlutí se Caesarovi nedařilo nad nepřáteli výrazně zvítězit. Příjezd loďstva ale situaci změnil; došlo k námořní bitvě, ve které měli Venetové zpočátku výhodu díky velikosti a výšce svých lodí. Brzy ale nastalo bezvětří a galské lodě vybavené pouze plachtami zůstaly bez pohonu. Římské galéry poháněné vesly je rozdělily a jednu po druhé obsadili. Toho dne odpor Venetů skončil.

    Caesar se je rozhodl přísně potrestat, aby dal jasnou výstrahu všem, kteří by je chtěli napodobit. A tak byla celá kmenová rada starších popravena a zbytek kmene prodán do otroctví. Zanedlouho zpacifikoval Caesar  i ostatní povstanuvší kmeny s vydatnou pomocí již zmíněného Publia Crassa, který pobil na 50 000 Aquitanů a Cantabrů. Tuto zimu strávili Římané na území poražených kmenů. Toho roku se Caesar sešel s Marcem Liciniem Crassem a Gnaeem Pompeiem v severoitalském městě Luca. Triumvirové se dohodli na další politice: Pompeuis a Crassus byli následujícího roku zvoleni konzuly a Caesarovi byla prodloužena správa Galie na dalších pět let.

    Válka v roce 55 a 54 př.n.l.

    Hned začátkem roku 55 musel Caesar čelit dalšímu stěhování germánských kmenů, které překročili Rýn a napadli tamní galské kmeny. Caesar se jim postavil u řeky Mosy (dnešní Maasa). Nepřítel mě obrovskou převahu, a tak se Caesar uchýlil k podlému diplomatickému zločinu. Zajal germánské náčelníky a vzápětí udeřil na jejich vojáky, kteří se bez velení ihned obrátili na útěk. Germáni, kteří nebyli zabiti v boji, se utopili na útěku v Rýně. Těm několika málo přeživším Caesar velkomyslně odpustil na dovolil jim připojit se k římskému vojsku. Můžeme-li věřit Caesarovým počtům, zahynulo během jediného dne nejméně 400 000 mužů, žen a dětí. V Římě se pokoušel na nečestnost Caesarova jednání poukázat Marcus Portius Cato, ale téměř nikdo mu nevěnoval pozornost. Hrozba čtyř set tisíc barbarů ženoucích se na římská území byla u většiny Římanů dostatečná omluva i pro zradu.

    Po svém krvavém vítězství Caesar pokládal za vhodné Germány odradit od dalšího vpádu do Galie, a tak nechal přes Rýn postavit most pro své vojáky. Stavba trvala deset dnů. Pak přešly římské legie na druhý břeh Rýna. Caesar ukázal celému světu, že římské legie, potažmo on sám, neznají žádné hranice. Po několika dnech bezvýznamných šarvátek a plenění se Caesar stáhl zpátky a most nechal strhnout. Měl v plánu tažení velkolepější - invazi do Británie.

    O Británii se toho v Římě vědělo ještě méně než o Galii. Touto výpravou do neznáma chtěl Caesar zřejmě zastínit Pompeia a jeho slavná tažení. Ostrov byl také bohatý na ložiska cínu a mědi a v neposlední řadě posloužil jako útočiště několika náčelníkům belgických kmenů. S vojskem dvou legií se Caesar přeplavil přes průliv, který dnes nese název La Manche, a přistál někde u dnešního Doveru. Vylodění se neobešlo bez potíží, ale nakonec Caesar nad pobřežními kmeny zvítězil, uložil jim tribut a vzal od nich rukojmí jako záruku míru. Došlo ještě k několika menším bitvám, ale pomalu se blížila zima a Caesarovo loďstvo bylo několikrát poškozeno velkými bouřemi. Římané se proto vrátili zpátky do Galie a přezimovali v Belgii. Toho roku slavili v Římě na počest Caesara dvacetidenní děkovné slavnosti.

    Hned na jaře dalšího roku se Caesar do Británie vypravil podruhé. Ani tentokrát se mu nevyhnuly potíže - brzy po vylodění byla desetina z jeho loďstva, čítajícího na 800 lodí, zničena v bouři a většina ostatních plavidel byla poškozena. Když Caesar loďstvo doplnil a opravil, vydal se na pochod do vnitrozemí Británie, kde si mezitím tamní kmeny zvolily za vůdce krále Cassivellauna. Za neustálých šarvátek Caesar postoupil až k Temži, překročil ji a brzy nato dobyl Cassivellaunovo hradiště. Britové potom požádali Římany o mír a vydali rukojmí. Na podzim se tedy Caesar vrátil do Galie. Kvůli špatné úrodě musel rozmístit legie na území různých kmenů daleko od sebe. Nespokojení Galové tak dostali příležitost, jak zničit římské síly zvlášť.

    Nejdříve udeřil kmen Eburonů. Na jeho území se nacházela jedna a půl legie pod velením legátů Quinta Sabina a Lucia Cotty. Galům se pod vedením jistého Ambiorixe podařilo pod slibem volného odchodu vylákat Římany z tábora, pak je napadli a nakonec i s legáty pobili. Zachránilo se jen pár jednotlivců. Vítězství podnítilo ke vzpouře další kmeny. Jedním z nich byli i Nerviové, které Caesar před třemi lety porazil v bitvě na řece Sabis. Ti oblehli tábor jedné legie, které velel Quintus Cicero (bratr slavného politika a řečníka Marca Tullia Cicerona). Caesar se to tom brzy dozvěděl a neprodleně vyrazil s pouhými dvěma legiemi proti Nerviům, porazil je a tábor osvobodil. Toho roku se ještě pokusil o vzpouru kmen Treverů, ale byl rychle poražen legátem Titem Labienem. Zimu se Caesar rozhodl tentokrát strávit v Galii.

    Toho roku se také rozpadl triumvirát, když byl Marcus Licinius Crassus zabit Parthy v bitvě u Karrh. Začínalo být zřejmé, že Pompeius Caesarovu konkurenci trpět nebude, a to hlavně poté, co při porodu zemřela Caesarova dcera Julie a Pompeius si odmítl vzít její sestru. Naproti tomu si vyvolil manželku ze strany konzervativců, což znamenalo politický obrat o 180 stupňů. Caesar pochopil, že teď už musí bojovat na vlastní pěst.

    Galské povstání

    Hned zjara došlo na území Treverů k dalšímu povstíní, které ale Labienus opět bez potíží potlačil. Caesar, který se obával, že by bouřícím se Galům mohli přijít na pomoc Germáni, se rozhodl znovu podniknout výpad za Rýn. Římané postavili další most a po něm přešli na druhou stranu. Germáni však utekli do lesů, a tak legionáři jen spálili jejich obydlí a úrodu a pak se stáhli zpět. Pak podnikl tažení proti Eburonům, kteří stále nedali pokoj. Zatímco je naháněl po lesích, byla jedna legie (pod vedením již zmíněného Cicerona) tábořící v u hradiště Atuatuka, napadena asi dvěma tisíci germánskými jezdci, kteří překročili Rýn. Navzdory tomu, že většina mužstva byla tvořena nezkušenými nováčky, byl tábor ubráněn, ale pět kohort, které vyrazily shánět obolí, bylo překvapeno mimo něj; tři se prosekaly do bezpečí, ale dvě byly obklíčeny a pobity. Tak skončil rok 53 a nic nenasvědčovalo tomu, že by měly pro Římany nastat obtížné časy. Opak byl pravdou.

    V zimě se po Galii rozšířila zpráva o nepokojích v Římě. Galové předpokládali, že Caesara na nějakou dobu zaměstnají a on tak nebude mít čas věnovat se galským záležitostem. To, čemu se Caesar snažil celou dobu svého tažení zabránit, se stalo skutečností - Galové se v boji proti Římanům sjednotili. Vůdcem nově zformované aliance se stal Vercingetorix z kmene Arvernů. Jediný významnější kmen, který zachoval Římanům věrnost (prozatím), byli Haeduové. Za této situace se Caesar urychleně přepravil z Itálie ke svým legiím. Neuvěřitelnou rychlostí shromáždil všechny svoje legie a bez prodlení vyrazil do boje proti Vercingetorigovi. Po menších šarvátkách oblehl město Avaricum, které Vercingetorix odmítl bránit, protože mu bylo jasné, že prozatím proti římskému vojsku nemá šanci. I tak se Avaricum bránilo až do posledního dechu a krutě za to zaplatilo. Caesar uvádí, že z 40 000 obyvatel se podařilo k Vercingetorigovi uniknout jen 800 mužům.

    Caesar pak následoval Vercingetorigovo vojsko až k hradišti Gergovia, přičemž bylo stále těžší a těžší opatřit pro legie potravu. Nakonec na hradiště zaútočil, ale byl odražen se ztrátami 700 mužů, z toho 46 centurionů. To byla Caesarova první porážka během galského tažení. Protože viděl, že hradiště nemůže dobýt, odtáhl na území Haeduů, kteří po bitvě u Gergovie od Římanů odpadli. Tam ho zastihl se svými legiemi Titus Labienus, který operoval v oblasti okolo Lutetie (dnešní Paříže). Caesar se neustále potýkal s nedostatkem zásob; teď, když se vzbouřila celá Galie, nemohl počítat s tím, že mu někdo vydá obilí dobrovolně. Zároveň byl odříznutý od Zaalpské Galie, takže jediné posily, kterých se mu dostalo, pocházely od Germánů.

    Brzy nato došlo mezi Galy a Římany k jezdecké bitvě.Tu nakonec rozhodly právě germánské posily ve prospěch Caesara. Vercingetorix se svými 80 000 muži ustoupil k blízkému hradišti Alesia a utábožil se u něj. Caesar ho tam obléhal třicet dní s vojskem v počtu 55 000 vojáků, až nakonec Vercingetorigovi dorazily posily čítající téměř 250 000 mužů. Došlo ke krvavé bitvě, kterou nakonec Caesar vyhrál; Vercingetorix se vzdal a byl zajat (a později v Římě popraven), většina nepřátel byla pobita nebo zajata a prodána do otroctví, kromě Haeduů a Arvernů. Galské povstání skončilo. Za toto velké vítězství byly v Římě konány dvacetidenní slavnosti. Galie měla být na dalších 450 let římská. Počet zabitých během války nelze s jistotou vyčíslit, ale mohl to být až jeden milion lidí, takže dnes můžeme Caesarovo tažení bez nadsázky označit jako genocidu. Faktem je, že v té době to nebylo nic výjimečného, neboť pro Římana měl život barbara mizivou cenu. Caesar skončil své nejslavnější tažení, poslední ve službách staré republiky.

    Další kapitolou je Konec triumvirátu