Černý den republiky

Caesar nyní musel vyřešit problém, jak si zajistit loajalitu v Římě, zatímco bude válčit v zahraničí s Pompeiem. Neustále proto zdůrazňoval, že se nepostavil proti republice a že ji naopak hájí proti Pompeiovi a jeho klice, která by z ní chtěla udělat děvku několika zkorumpovaných senátorů. Aby to zdůraznil, rozhodl se postupovat s nejvyšší možnou mírností. Ani náznakem se nepokusil napodobit Sullovy proskripční listy. Právě naopak. Nejenže propustil své nepřátele (včetně Domitia Ahenobarba), ale nevyžadoval ani od dosud nerozhodných politiků (kterých bylo mnoho, mezi nimi prozatím i Cicero), aby mu nějak ostentativně dávali najevo podporu. Tento postup mu vynesl značnou podporu a zmařil Pompeiovy naděje na to, že by se Itálie mohla za Caesarovy nepřítomnosti vzbouřit a svrhnout jeho vládu.

Po dvou nepříjemných týdnech v Římě se Caesar vydal znovu na pochod, když zanechal správu Říma praetoru Marcu Lepidovi, který byl legálně zvolen ještě předešlého roku. Caesarovým cílem byla Hispánie, ve které bylo dislokováno několik Pompeiových legií. Na bleskovém pochodu ho zdrželo jen obléhání Messalie (Marseille), ale v samotné Hispánii se boje protáhly na několik měsíců. Po úspěšném ukončení hispánského tažení se Caesar vrátil do Říma a nechal se lidovým shromážděním zvolit diktátorem. Teprve tím dodal svému postavení jakýsi legální nátěr. Caesar se tak snažil vyvolat zdání, že stále uznává republikánské zřízení, a skutečně funkci diktátora zastával pouhých deset dní, během kterých ale stihl vydat několik nařízení, jako bezplatný příděl obilí a zákon, který alespoň částečně vyřešil obrovské potíže s dluhy, které měli mnozí Římané. A pak vypsal volby a nechal se na příští rok zvolit konzulem.

Černý den republiky

Potom se Caesar znovu vydal na východ. Přestože republikánská flotila vedená bývalým Caesarovým spolukonzulem Marcem Bibulem (který zanedlouho zemřel na horečku) křižovala bez oddechu vody Jadranu, podařilo se Caesarovi proklouznout a přistát u Dyrrhachia (Drač) v Epeiru. Tam už čekal Pompeius, který využil uplynulých měsíců, aby k sobě povolal římské východní legie (měl jich 11) a vojska různých králů a králíčků, kteří mu od dob velkého tažení na východ vděčili za své trůny. Pompeius se proto cítil dost silný na to, aby Caesara rozdrtil. Jeho názoru dala za pravdu bitva u Dyrrhachia, ve které byl Caesar poražen a musel se vzdát plánu na dobytí města. Porážka ale nebyla nijak vážná a chvíli poté prorazil blokádu i Marcus Antonius a posílil Caesara čtyřmi legiemi.

Přesto bylo Caesarovo postavení téměř beznadějné. Ocitl se na nepřátelském území zcela odříznut od domova a jediné, na co se mohl spoléhat, byli jeho vojáci. Na druhou stranu to nebylo tak málo. Vzhledem k tomu, čím tito muži v uplynulých letech prošli, se dá říct, že Caesar velel nejlepší armádě na Západě a možná i na světě. Když jeho legionářům došlo obilí, pekli chleba z kořínků rostlin a vrhali ho s výsměchem po nepřátelích. Povzbuzen morálkou svých mužů, snažil se Caesar Pompeia přimět k rozhodnému boji. Jenže Pompeius věděl, že z kořínků vojáci nemůžu žít věčně a že čas hraje v jeho prospěch. Proto jenom sledoval Caesarovu armádu, která se vydala přes Balkán do Řecka. Tam ale začala docházet trpělivost senátorům, které už exil omrzel a těšili se zpět do Říma. Žádali na Pompeiovi, aby Caesara dorazil jedním rychlým úderem. A Pompeius se nakonec jejich naléhání podvolil. Vždyť byl koneckonců "jen" služebníkem republiky.

A tak Caesara zachránila nedočkavost jeho nepřátel, kteří prý den před bitvou uspořádali hostinu na oslavu vítězství a rozdělili si funkce v Římě. Následujícího dne, 9. srpna 48 př.n.l., byla pak Pompeiova obrovská armáda rozdrcena v bitvě u Farsalu. Byl to tedy Caesar, kdo večer slavil vítězství, i když poněkud zhořklé krví 15 000 zabitých Římanů. Z Pompeiovy armády se nezachránil téměř nikdo kromě Pompeia a dalších představitelů republikánů, jako byl třeba Cato. Ti se vzdát nehodlali; Pompeius uprchl do Řecka a živil v sobě naději na získání nových vojáků. Caesar ale už věděl své a bezpochyby si do svého diáře zapsal něco jako : "Dnes jsem se stal pánem Říma."

Pompeius ale tento názor zjevně nesdílel, protože jen co se dostal do bezpečné vzdálenosti od Caesarových vojsk, začal spřádat plány k odvetě. Jeho pověst byla sice silně otřesena, ale stále měl za sebou podporu desítek vládců na Východě a s jejich pomocí doufal vybudovat novou armádu, která by se Caesarovi mohla postavit. Ani Marcus Portius Cato neskládal ruce v klín a s několika věrnými se přeplavil do Afriky, kde se dosud nacházela silná římská posádka. Ale většina římské nobility už boj vzdala. Mezi nimi byl Cicero, ale i Marcus Brutus, syn Caesarovy milenky (a možná tím pádem i Caesarův), muž respektovaný pro svou morální bezúhonnost. Když Caesar všechny pokořené nepřátele přijal a dle svého zvyku jim velkomyslně odpustil, vydal se co nejrychleji polapit muže, kterého by jistě viděl pokořeného nejraději - Pompeia.

Následuje kapitola Caesarův čtyřnásobný triumf