www.juliuscaesar.unas.cz |
Gaius Julius Caesar:
|
Výběr kapitol:
© Ondřej Franěk, 2008-2012
|
Černý den
republiky
(Co s Římem?, Černý den republiky) Co
s Římem?
Caesar nyní musel vyřešit problém, jak
si zajistit loajalitu v Římě, zatímco bude válčit v zahraničí s
Pompeiem. Neustále proto zdůrazňoval, že se nepostavil proti republice
a že ji naopak hájí proti Pompeiovi a jeho klice, která by z ní chtěla
udělat děvku několika zkorumpovaných senátorů. Aby to zdůraznil,
rozhodl se postupovat s nejvyšší možnou mírností. Ani náznakem se
nepokusil napodobit Sullovy proskripční listy. Právě naopak. Nejenže
propustil své nepřátele (včetně Domitia Ahenobarba), ale nevyžadoval
ani od dosud nerozhodných politiků (kterých bylo mnoho, mezi nimi
prozatím i Cicero), aby mu nějak ostentativně dávali najevo podporu.
Tento postup mu vynesl značnou podporu a zmařil Pompeiovy naděje na to,
že by se Itálie mohla za Caesarovy nepřítomnosti vzbouřit a svrhnout
jeho vládu.
Po dvou nepříjemných týdnech v Římě
se Caesar vydal znovu na pochod, když zanechal správu Říma praetoru
Marcu Lepidovi, který byl legálně zvolen ještě předešlého roku.
Caesarovým cílem byla Hispánie, ve které bylo dislokováno několik
Pompeiových legií. Na bleskovém pochodu ho zdrželo jen obléhání
Messalie (Marseille), ale v samotné Hispánii se boje protáhly na několik
měsíců. Po úspěšném ukončení hispánského tažení se Caesar vrátil
do Říma a nechal se lidovým shromážděním zvolit diktátorem. Teprve
tím dodal svému postavení jakýsi legální nátěr. Caesar se tak snažil
vyvolat zdání, že stále uznává republikánské zřízení, a skutečně
funkci diktátora zastával pouhých deset dní, během kterých ale stihl
vydat několik nařízení, jako bezplatný příděl obilí a zákon,
který alespoň částečně vyřešil obrovské potíže s dluhy, které
měli mnozí Římané.
Černý
den republiky
Potom se Caesar znovu vydal na východ. Přestože
republikánská flotila vedená bývalým Caesarovým spolukonzulem Marcem
Bibulem (který zanedlouho zemřel na horečku) křižovala bez oddechu
vody Jadranu, podařilo se Caesarovi proklouznout a přistát u Dyrrhachia
(Drač) v Epeiru. Tam už čekal Pompeius, který využil uplynulých měsíců,
aby k sobě povolal římské východní legie (měl jich 11) a vojska různých
králů a králíčků, kteří mu od dob velkého tažení na východ vděčili
za své trůny. Pompeius se proto cítil dost silný na to, aby Caesara
rozdrtil. Jeho názoru dala za pravdu bitva u Dyrrhachia, ve které byl
Caesar poražen a musel se vzdát plánu na dobytí města. Porážka ale
nebyla nijak vážná a chvíli poté prorazil blokádu i Marcus Antonius
a posílil Caesara čtyřmi legiemi.
Přesto bylo Caesarovo postavení téměř
beznadějné. Ocitl se na nepřátelském území zcela odříznut od
domova a jediné, na co se mohl spoléhat, byli jeho vojáci. Na druhou
stranu to nebylo tak málo. Vzhledem k tomu, čím tito muži v uplynulých
letech prošli, se dá říct, že Caesar velel nejlepší armádě na Západě
a možná i na světě. Když jeho legionářům došlo obilí, pekli
chleba z kořínků rostlin a vrhali ho s výsměchem po nepřátelích.
Povzbuzen morálkou svých mužů, snažil se Caesar Pompeia přimět k
rozhodnému boji. Jenže Pompeius věděl, že z kořínků vojáci nemůžu
žít věčně a že čas hraje v jeho prospěch. Proto jenom sledoval
Caesarovu armádu, která se vydala přes Balkán do Řecka. Tam ale začala
docházet trpělivost senátorům, které už exil omrzel a těšili se zpět
do Říma. Žádali na Pompeiovi, aby Caesara dorazil jedním rychlým úderem.
A Pompeius se nakonec jejich naléhání podvolil. Vždyť byl koneckonců
"jen" služebníkem republiky.
A tak Caesara zachránila nedočkavost jeho
nepřátel, kteří prý den před bitvou uspořádali hostinu na oslavu vítězství
a rozdělili si funkce v Římě. Následujícího dne, 9. srpna 48 př.n.l.,
byla pak Pompeiova obrovská armáda rozdrcena v bitvě u Farsalu. Byl to
tedy Caesar, kdo večer slavil vítězství, i když poněkud zhořklé
krví 15 000 zabitých Římanů. Z Pompeiovy armády se nezachránil téměř
nikdo kromě Pompeia a dalších představitelů republikánů, jako byl třeba
Cato. Ti se vzdát nehodlali; Pompeius uprchl do Řecka a živil v sobě
naději na získání nových vojáků. Caesar ale už věděl své a
bezpochyby si do svého diáře zapsal něco jako : "Dnes jsem se
stal pánem Říma."
Pompeius ale tento názor zjevně nesdílel,
protože jen co se dostal do bezpečné vzdálenosti od Caesarových
vojsk, začal spřádat plány k odvetě. Jeho pověst byla sice silně otřesena,
ale stále měl za sebou podporu desítek vládců na Východě a s jejich
pomocí doufal vybudovat novou armádu, která by se Caesarovi mohla
postavit. Ani Marcus Portius Cato neskládal ruce v klín a s několika věrnými
se přeplavil do Afriky, kde se dosud nacházela silná římská posádka.
Ale většina římské nobility už boj vzdala. Mezi nimi byl Cicero, ale
i Marcus Brutus, syn Caesarovy milenky (a možná tím pádem i Caesarův),
muž respektovaný pro svou morální bezúhonnost. Když Caesar všechny
pokořené nepřátele přijal a dle svého zvyku jim velkomyslně
odpustil, vydal se co nejrychleji polapit muže, kterého by jistě viděl
pokořeného nejraději - Pompeia.
Následuje kapitola Caesarův
čtyřnásobný triumf |